ŠRÁM NA SRDCI.

Prší. Padá na kolena, cítí, jak ji opouštějí síly, cítí, jak jí krvácí srdce, jako kdyby ji neviditelná ruka rvala srdce z hrudi. Ta bezmoc, to utrpení v tváři, oči, které nejsou schopny jakýchkoliv slz. Mozek vypíná, z těla se vytrácí veškerá energie. Pomalu se mění v mrtvou živou. Není schopna vnímat okolní svět.

Je na kolenou a sepnutýma rukama ji zbývá jen jediná otázka: „ Proč Bože, přeci nemůžeš být tak krutý a nemilosrdný!“. Modlí se otčenáš a zdrávas Maria, setrvačně, pořád dokola. Srdce krvácí, dech se zrychluje, jen oči jsou stále bez slz. Cítí ten chlad, cítí, že tu někde je, ohlíží se, nedokáže rozpoznat, odkud se objeví.

V uších ji jako vzdálená ozvěna zní konečný verdikt: „Není na co čekat, v břišní dutině je 2,5 litru tekutiny. Musíme okamžitě na sál. Musí být silná, ale tělo a mysl to vidí jinak. V poslední chvíli vběhne na toaletu, to co je vevnitř, jde všechno ven. Vybíhá na nemocniční dvůr. Je noc. Prší. Padá na kolena. Je sama a má pocit, že jí pukne srdce.

Přibližně po hodině se odhodlá vrátit. Doktor jí něco vysvětluje, nevnímá, sestra ji odvádí k dítěti

 „ Měli jste štěstí, slouží naši nejlepší doktoři.“

Odchází k autu a v tom ji vidí. Vidí, jak na ni zamávala, usmala se, otočila se a odchází. Dnes sama.

Druhý den ji ošetřující lékař sděluje, že od smrti syna dělilo 40 minut.

Časem na srdci zbyl jen šrám, živý šrám. Když se podívá na syna, cítí, jak se jizva otvírá a má co dělat, aby ji oči nezalily slzy. Je vděčná, že v té chvíli byl Bůh milosrdný.