Je jedno...

Je jedno…

Je jedno, co tvoří naši krabičku poslední záchrany, ať skutečnou nebo jen pomyslnou (říkám pomyslnou proto, že nemusí jít jen o tradiční krabičku, ale i člověka, zvíře, místo, věc…), protože nejdůležitější je, abychom v ní našli to, co nás zachrání a abychom vždy věděli, kde ji najdeme. Přeji všem, aby o takové krabičce věděli, ale ještě více jim přeji, aby ji nemuseli otvírat.

To stačí, dost vážna. Koneckonců je léto.

S nadsázkou řečeno, náš rozmanitý život nás přivádí do situací, které naštěstí nejsou až tak drastické, ale třeba jen vyčerpávající a právě v těchto chvílích si často říkám, že jsem na ručník, nebo právě na KPZ.

O víkendu, jsem měla to potěšení strávit celé odpoledne se svými chlapci na oslavě výročí fotbalového spolku, kde se angažuje můj manžel ( Je dobře, že spolek není místní, ale je vzdálen asi 45 km od domova, mívám volná celá sobotní odpoledne).

Můj nápad, že otec bude potěšen, když za ním dorazíme, byl přesně podle rčení, že každý dobrý skutek je po zásluze potrestá. Potrestána jsem byla já.

Starší jel s otcem, já s Mladším jsme přijeli později. Už jejich pozdrav mi sliboval vyčerpávající zážitek.

" Čůs, debile"

" Drž hubu, vole"

Nestranný vědecký pracovník, zkoumající chování mladých samců lidoopů v porovnání s lidskými mladými samci, by jásal a znamenal by si. Je tu velká podobnost. Skutečně nejdříve používají výhružné zvuky.

V případě chlapců zaznělo něco jako, kdo koho sejme, jestli budou hrát proti sobě. Kdo proti komu si ani neškrtne, atd. Vše je doprovázeno nepublikovatelnými osloveními. Ticho je pouze ve chvílích krmení.(Hřiště poskytovalo dostatek potravy. Na fyzický útok nedošlo, pravděpodobně díky starší samici (matka), která působila jako katalizátor. Po nasycení došlo k uklidnění situace (zjihla jsem, když jeden druhému říkali děkuji a prosím, přece jen jsou chlapečkové slušně vychovaní) a jejich pozornost se obrátila k samci (otci) pobíhajícím po vytyčeném teritoriu (hřiště). Svorně ho kritizovali.

Dočasná svornost byla, bohužel, výsledkem toho, že Starší učinil rozhodnutí, nejet domů s otcem, ale s námi. Moje rozhodnutí, že souhlasím, bylo opět potrestáno podle už zmíněného výše uvedeného rčení.

Soupeření opět začalo tentokrát o teritorium (sezení v autě)

" Sedíš vzadu, vole," pravil Mladší.

"Na to zapomeň, demente!" odpověděl Starší.

" S mámou jezdím já, je to naše auto, máš svoje!"

" Zapomeň, jsem starší!"

Šli jsme jako v arabském světě, jen obráceně, já pět metrů před nimi, a to jen proto, že jsem nechtěla dělat "scény"( podle nich dělám scény zbytečně, nikdy nechápou proč) .

Naštěstí pro mě, dokážu výrazem svého obličeje dát najevo, na jakém stupni nasr*nosti se nacházím.

" Starší sedí vepředu, Mladší vzadu." V té chvíli, se Mladší nafouknul tak, že se pomalu vznášel. Byla jsem nespravedlivá matka.

"Pustím ti, co poslouchám, přemýšlej o textu,"instruoval mě Starší, hned jak jsem nastartovala.

" Aha, a co poslouchám."

"Restarta."

" Jak takovej retard, může poslouchat Restarta?" ozvala se zezadu hláška, kdy jsem se usmála i já.

"Teď zase já chci poslouchat svoji hudbu." Každý poslouchá něco jiného, byla to promyšlená provokace.

" Dobře."

K dálnici jsme měli asi 20km. Během jízdy jsem 2x zastavovala a vyhazovala je z auta a usilovně jsem myslela na KPZ ( tj. být sama se sklenkou tekuté KPZ).

Vidina jízdy po dálnici, a zaseknutí se v koloně ve mně vyvolaly stav, kdy jsem se rozhodla nejet vůbec po dálnici, ale přes město, ve kterém vím, že je Kebab. Vzpomněla jsem si, že když se budou krmit, bude klid. Navíc jsem dostala hlad.

" Kluci, co když pojedu přes město, nedáme si kebab nebo durum?" Já to věděla, jásavý souhlas. " "Má to podmínku. Konečně sklapnete!" Lituji rodiče, kteří nemají žravé děti.

Sice mě to stálo necelé pětikilo, ale ten klid po zbytek jízdy…. a jak mi chlapci slušně poděkovali.

Po dojezdu domů, jsem vystoupila, Mladšímu dala klíče, ať zaparkuje. Starší, ten už byl v trapu a já šla pomalu zahradou. Byl krásný večer.

" Jsi nějaká vyřízená?" slyším známý hlas. Otočím se a vidím sestru se sestřenicí sedět v trávě v dobrém rozmaru.

" Koukám, že se zase rozmazlujete, to se přidám, dnes si to zasloužím!" přisedám k nim, rozbalím durum a začínám jim líčit své rozmarné rodinné letní odpoledne.Na KPZ už nemyslím.



http://www.honzuvblog.cz/2015/12/