Odporně krásný … úhoř

 Mám ráda povídky Oty Pavla. Ať jsou o rybách, o sportu nebo o něčem jiném. To, jakým neopakovatelným způsobem líčí své příběhy…stačí zavřít oči a stanete se účastníky děje. Musím podotknout, že i zfilmovaná díla na mě jako na dítě trvale v dobrém zapůsobila. Snad to je to láska k přírodě, k životu, který si s námi dokáže občas šeredně zahrát…Kdo ví.

Jako dítě jsem četla a také viděla jeho „Zlaté úhoře“. Nevím proč, možná dětská fantazie, možná vliv toho, že jsem film viděla černobíle. Ale od té doby v mých představách byli úhoři krásné štíhlé ryby podobné hadům, jako takové krásné vodní víly, šlechetné.

Dopad skutečnosti je však někdy tvrdý.

Po letech věnování se synkům se muž vrátil ke své velké vášni, kterou je rybaření. On je nadšen, pro  je to mě výzva, neboť  jím akorát tak kapra na Vánoce, a teď…. Změna jídelníčku…ryby. Ale copak já něco vím o rybách?! Takže má výzva znamená: učím se připravovat ryby, a především se učím je mít ráda. Ani ne jako jídlo, ale jejich vzhled.

Prý pravým adrenalinem je chytání večer a v noci. Muž by mohl psát při líčení lovu romány a jak emotivně popisuje každý detail…

Nedávno, když jsem mohla být večer v klidu a konečně si namíchala barvy - telefon!

„Hned přijď, chytil jsem obrovského úhoře! Je to kus!“

Šla jsem se tedy se svými dětskými představami o zlatém úhoři podívat na úlovek. Ach, bláhové dětství…normálně jsem utrpěla šok.

Muž zápasil s dlouhou nazelenalou ohavnou potvorou připomínající hada a snažil se jí dostat z podběráku. Jakmile se mu to podařilo, tvor sebou škubl, vylétl do vzduchu a snažil se zmizet v trávě. Když byl chycen, bleskově se kolem ruky omotala muži asi metrová hadice ceníce zuby. Bojovala jako o život, a to do slova, neboť jí z tlamy trčel háček, který bylo nutné vyndal, aby mohla být puštěna zpět do vody, což se povedlo.

„Ten byl, co?!

„ Fuj takový odporný tvor, jak je mohl Ota Pavel Nazvat zlatými úhoři.“ Cítila jsem zklamání, dětská představa se rozplynula.

„Ale di, když ho umíš připravit, je to delikatesa. (ts, to já ale neumím!)

No delikatesa, nedelikatesa, pořád si tu potvoru na talíři představit nedovedu, naštěstí jsou i jiné ryby.

  

....do Přerova nad Labem

 

Někdy se stane, že jako dítě navštívíte místo, které vás vůbec ani neosloví, ani nenadchne. Avšak jak život plyne, tak se přihodí, že vás okolnosti znovu nasměrují na to samé místo skoro po půl století a vy se nestačíte divit.

V Rakousku žijí jedni z našich přátel. Je už tradicí, že jak mi pro ně, tak oni pro nás plánují návštěvu zajímavých míst. Protože návštěvy se konají v rytmu „ kein Stress aber Relax“, snažíme se vyhledávat místa, abychom zbytečně  nestrávili celý den v autě.

Výběr místa nám dál celkem zabrat, protože naše zkušenost je, že ne vše, co uvádí informace předložená veřejnosti, se zakládá na realitě. A tak když manžel přišel s objevem skanzenu v Přerově, protáhla jsem obličej při vzpomínce před XX lety na nudný školní a zdlouhavý výlet. Kromě jiného mi nadšeně sdělil i to, že se zde nachází soukromé museum historických kol a motocyklů.

Při zhlédnutí materiálu na internetu jsem změnila názor, hlavně jsem byla ráda, že se o vše postará muž, a řekla si, tak proč ne.

Abych čtenáře dlouho nezdržovala. Návštěva národopisného polabského musea v Přerově, to byla trefa do černého! Netušili jsme totiž, že kamarádka je až takovou milovnicí všeho starobylého, připadala si jako v sedmém nebi, a navíc vyšlo i počasí!

Pokud bych měla hodnotit já, prohlídku skanzenu doporučuji, stojí za to. Téměř 40 historických venkovských budov i se zařízením! Víc prozrazovat nebudu skutečně stojí za to na vlastní oči obdivovat dovednost a moudrost našich předků z Polabí.

Kdybyste se po prohlídce cítili unaveni, Hostinec u skanzenu zcela doplní ztracenou energii chutnýmjídlem a pitím tak, že budete mít dost zájmu i síly k návštěvě soukromého Muzea Moto & Velo, http://www.motovelomuzeum.cz/.

Tu totiž zaplesá srdce všech bez rozdílu. Kromě krasavic a krasavců zde vystavených je museum doplněno i plakáty, fotografiemi, a především, vstřícným přístupem majitele.

Přiznávám, že nevím, zda jsme tímto výletem byli více uchváceni my nebo Rakušáci. Ale jsem vděčná za tento den plný pohody. A tak to má být.

 

Co si tak o tom myslet?

 

Nejméně tři týdny mám nutkání vyjádřit se k různým absurdním událostem vypuštěných do světa, které však z pohledu osob nebo institucí, jež jsou jejich autory, vypadají pravděpodobně v pořádku.

Vybrala jsem tři, u kterých by celým právem měla zaznít věta: „je to hnus velebnosti!“

Začnu odlehčeně. Vrátím se na EURO ve fotbale.  My v na našem malém českém fotbalovém hřišti jásáme, jak jsme konečně odstavili soudruha náčelníka.  Ale proti pánům z FIFA je to asi jen břídil. I když ti alespoň dopřáli některým hráčům nalétat stovky ba tisíce kilometrů, jen je divné některé týmy až tak tolik nalétat nemusely…. No, ještě že to nebylo mistrovství světa.

 Navíc se zdá, že na EURO měly premiéru některá nová pravidla, jako oslňování brankaře lasem, či, a to je opravdu majstrštyk, dva míče ve hře.  Fotbalový bůh se jednou naštěstí díval a Angličani po právu prohráli, protože z pozice sudího bylo vše v pořádku.

Druhá poznámka patří též k fotbalu. Angličané a jejich rasismus. Tak nějak nabývám dojmu, kdo tady je vlastně rasista, protože osočit Italy, že mají v týmu málo černých hráčů!!!???.  Kvituji poznámku jednoho z komentářů: Jak to, že v Burkina Faso jsou jen černí hráči? Není to náhodou též rasismus ?!😊

Tomu se musí člověk jen trpce smát, i když je to i děsivé, protože tady už vůbec nejde o sport.

Co je však neuvěřitelné je to, a vím, že jsem o tom už psala, jak nás v listopadu 89 soudruzi převezli, čímž se vracím na českou politickou scénu.

Konkrétně mám na mysli článek zveřejněný na https://www.forum24.cz/vojtecha-filipa-strasne-rozcilil-navrh-snizit-duchody-papalasum-z-ksc/ pod názvem Vojtěcha Filipa strašně rozčílil návrh snížit důchody papalášům z KSČ.

Není ničím jiným než výsměchem lidem, kteří buď sami nebo jejich blízcí byli komunisty perzekuováni.

A jeho tvrzení, že se ublíží slušným lidem je stejné, jako bychom měli uvěřit, že i mezi nacisty byli slušné lidé, což by mělo být naprosto nepřípustné.

Radost mi neudělal ani článek https://zpravy.magazinplus.cz/domaci/2430-babis-ve-volbach-muze-uspet-cesku-chybi-konzervativni-pravice-shoduji-se-experti.html, který velmi pravdivě popisuje situaci konzervativního pravicového voliče.

 Ale vidíme, snad se něco změní, snad se zázraky nedějí jen v pohádkách.

 

 

 

Kritické mládě

 

Konečně jsem se začala poctivěji věnovat přípravě na Vinařský běh.

Při jednom výběhu se synkem se mi mezi poli dostalo výtky, že bych si měla koupit „něco novýho na sebe“, protože „ta bunda a ty boty sou děsný a eště, že nikoho nepotkáváme“.  Povaze sobě vlastní jsem štěkla, ať nemele a drží tempo a zbyde mu síla na sprinty.  

Následovala drsná poznámka: „Já to myslím dobře, ale kdy chceš vypadat takhle… (a úšklebek)“

„Jak takhle?!“

„No jako že ti je víc, než ti je…“

„Jako že starší ??!!!“ nevěřícně žasnu nad jeho drzostí, kterou on mylně považuje za upřímnost!

„Já bych klidně s tebou na nákup jel, kdybys chtěla….“

Chvíli mi to šrotuje. Že mi to nedošlo! Tak na nákup. Se mnou. Hm.  Tak to jsem zvědavá, co z něj vypadne.  Ale co, chlapec má celkem vkus, alespoň matce řekne, jestli je to OK nebo KO.

„Tak jo, ve středu. A co ta náhlá ochota jen nakoupit s matkou? “

 „Sem si říkal, že bych potřeboval taky pár věcí…..“

„Dobře, pomůžeš mi vybrat věci, abych v nich vypadala na běhání dobře a když budu spokojená, půjdeme si každý po svém a někde se sejdeme.“

„Jasan.“  Odpověď znamenající souhlas.

 Směju se sama sobě, na co všechno mu „jako skočím“ jen proto, že mám možnost být vpuštěna do jeho světa a užít si jeho pozornost. Usmívám se i trochu trpce, protože těch chvil je méně a méně. Už není chlapec, ale mladý muž s vlastním životem.

 Musím říci, že nakupování s „mládětem“ jsem si užila. Zjistila jsem, že je naprosto stejný kritik jako jeho otec. Na běhání mezi poli, lesy atd. mě fakt „vytunil“. Divoká zvěř to určitě ocení.

To hlavní však je, že se jsem spokojená. Na rychlost běhu ani snížení čísla věku to sice vliv nemá, ale alespoň jsem hezky oblečená tzn.., osoba pobíhající v přírodě a připomínající reklamu na Adidas, tak to jsem já.

Jakémukoliv pohybu zdar!

 

Stévie (stevia rebaudiana)

 

           

          mladá sazenice                                                    dospělá rostlina

Stévie je v zemích své domoviny (mokřiny kolem řek v oblasti Gran Chaco tj.Paraguay, Brazílie) trvalka, ale v našich krajích ji lze považovat za trvalku tehdy, pokud ji na konci letní sezóny přestěhujeme do vnitřních prostor a uděláme z ní přes zimu pokojovku.

Dle mého je to u nás zatím nedoceněná bylinka, a projevit zájem by měli o ni hlavně ti, kteří se chtějí vzdát slazení cukrem, neboť především sušené listy se přidávají do pokrmů či nápojů jako sladidlo. Navíc prý stévie obsahuje látky blahodárně působící při cukrovce, či vysokém tlaku.

Rok brambory po x té

 

 Konečně…. konečně vyrostly do rozměrů, kdy mohou skončit na talíři.  I pro mě jako masožravce je totiž konzumace nových brambor přímo božská mana.

Rituál začíná.

Nedříve špinavá práce: od nakopání brambor po částečné očištění od šlupky buď proudem vody, nebo i oškrábáním. To úplně nesnáším, a protože jsem pohodlná  dojít si pro rukavice, vypadají moje prsty jako prsty šedesátkového kuřáka.

Čistá práce přichází až s vařením posolených a pokmínovaných brambor nad párou. Než se uvaří udělám dvě věci podle receptu co dům dá nebo co najdeš v lednici. Týká se to salátu a pomazánky.

V lednici se můj zrak upřel na žervé. Tak s nimi šup do mísy, přidat mléko, cibulku, nakrájenou cibulovou nať a posolit. A salát? Také nic překombinovaného. Rajčata, balkán, cibulky, petrželka, bazalka, trochu balzamika a promíchat.

K pití? Bylo by dobré pivo, ale v tom vedru? Dáme vodu, s mátou a citrónem.

Hotovo.Moje přerostlé harpyje se slétají do letní kuchyně, a to není ani se nediví, že není maso.

Předpokládám, že pokud si rychle nenaberu, nenajím se.

        

Změna jídelníčku – ryby

         Můj drahý muž má dvě vášně, fotbal a ryby. Za což jsem mu věčná. Já mám totiž úplně jiné zájmy a takmáme pořád dost příležitostí se loučit, abychom se mohli vítat. Loučení coby lovce rybáře a vítání mě coby sběračky bylin a kuchařky má i své klady, pokud se shodneme na přípravě pokrmu, tak jako včera.

Pozdní oběd kapr, cejn, candát, na másle s bylinkami, jako příloha pečivo, zeleninový salát + lehké bílé suché.

Nejen prací je člověk živ, je nutné se umět řádně odměnit!

 

Slunce, přiměřené teplo, dovolená....

 

 Střídání ročních období beru jako součást svého biorytmu, anebo možná jako tvor stvořený přírodou pociťuji na sobě její výkyvy a změny, anebo si to možná jen mylně myslím a všechno je jinak.  Skutečností však zůstává, že jsem letos koncem května taková, jak by se řeklo, nevyrovnaná, stejně jako to počasí. „Bodlo“ by, tak pět šest dnů s příjemným stálým bezvětrným počasím, něco v tom směru: klidné počasí = klidná mysl.

Slunce, teplo, žádný nebo jen lehoučký vánek od moře či z hor, pohoda dobré jídlo a pití a….a vůbec jen tak vegetit, na nic nemyslet….

Zajímalo by mě například, jaký život vedl jeden z nápadníků mé prababičky, který si cestoval po různých destinacích. Zatím jen vím, že tou jednou oblíbenou byl Egypt.

 

 

Studený máj

 

Divný studený květen, i když podle našich předků asi nic nezvyklého, ba naopak, podle pranostiky: studený máj v stodole ráj spíš nad květnovým chladnějším počasím jásali, než by ho proklínali.

 Možná bramboráři a obilnáři jásají i dnes, ale my pěstitelé bylin, květin a zeleniny bychom uvítali takové nějaké příjemné teplo kolem „jednadvaceti“ s občasným květnovým deštíkem a rozhodně bez toho odporného větru!

                                                                                          

Sice všechno roste, ale roste pomalu. Naštěstí i přesto se dá na co dívat. A už i šeříky pořádně rozkvetly.

                                

                                               Mixy "ke kase"

Výročí, která by měla být připomínána kvůli svým zločinům proti svým národům - 1921 (16.5.)

 

 Kdo z občanů si vzpomene, že dnes je výročí založení politické strany, která na svém národu napáchala takové zločiny, které jsou v mnohem horší, než zločiny páchané na obyvatelích této země, jinými. Jsou o to horší, protože byly spáchány v době míru a na vlastním obyvatelstvu.

Dnešní den totiž připadá na 100.výročí KSČ.

Marxistické odnože sociální demokracie, která se odtrhla a   16. 5. 1921 založila novou levicovou stranu – KSČ.

Pokud bych měla objektivně pokračovat, je nutné podotknout, že  levicově extrémistickou komunistickou stranou pod taktovkou sovětských bolševiků se stala až o něco později, přesně, s převzetím moci ve straně Klementem  Gottwaldem  na V. sjezdu v 1929.

To že byli vyloučeni nepohodlní členové strany a projevem 21. prosince 1929 v poslanecké sněmovně Národního shromáždění, kdy Gottwald otevřeně prozradil cíle své strany, mělo to být pro nás varováním, že půjde o lidi, schopné čehokoliv. Koneckonců komunisté zpočátku podporovali i Sudetské Němce, než Kominterna nařídila opak.

Říkáte konečně, že jsme pod komandem Moskvy a že si tam chodíme pro rozum. Vy jste pod komandem Živnobanky, Petschka, Weimanna, Preise, vy jste pod komandem Společnosti národů, to jest společnosti imperialistických dravců, a vy si chodíte pro rozum k Petschkům, Weimannum, Rotschildům a Preisům, abyste se naučili vydírat pracující lid ještě lépe než dosud. A my jsme stranou československého proletariátu a naším nejvyšším štábem je skutečně Moskva. A my se chodíme do Moskvy učit, víte co? My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutit krk. A vy víte, že ruští bolševici jsou v tom mistry… Přejde vás smích! 
Toto jeho prohlášení se beze zbytku naplnilo o 20 let později.

Puč v 1948, 50.léta, roky 68 a 69, normalizace, a konečně majstrštik v listopadu 1989. Upřímně musím říci, že dodnes nejsem ještě schopna přijít na to, jak to s národem soudruzi skouleli. I když opět prvním varováním nám měla být slova prezidenta Havla, že postavit komunisty mimo zákon by bylo nedemokratické.

A tak jsme se dočkali takového socialistisko - kapitalstického paskvilu. Soudruzi zůstali u svých korýtek a dovolili za to pár věcí, po kterých jsme toužili a je neohrozili, neboť po nich toužili i oni.

Dnes se často setkávám s názorem, že za komunistů bylo lépe, ale proč nikoho nenapadne, že 40 let se tady devalvovaly morální hodnoty a ty právě způsobují ten mylný dojem a názory na tuto snad  nejtemnější dobu našich dějin, která by měla být připomínána, aby budoucí generace už nic takového nepřipustily.