UEFA - tak nějak je mi divně od žaludku

 

Tak nějak je mi divně od žaludku, jako že se mi chce zvracet hnusem. Ještě před pár měsíci, kdyby mi synek řekl, že už nechce hrát fotbal, zle bych se na něho podívala a řekla mu, ať maže něco dělat, že s něj „padaj nesmysly“.  Dnes už si jsem jistá, že bych asi jen řekla: ,,OK". A proč? Protože sport a zdá se, že nejviditelněji fotbal, přestává být hrou a zábavou, ale stává se politickým nástrojem, čím více  totalitním (vymývání mozků je v některých týmech už celkem zjevné), ve kterém začíná být politická korektnost víc než zdraví. Sportovci se tak pomalu mění na pěšáky, kusy…. Nevyznává stejné politické přesvědčení?! Vyhodit, potrestat, nominujem jinýho!

Dnes se ani nebudu díval na fotbal a je mi vlastně jedno, kdo vyhraje. A to je pro mě, jako silně vlastenecky založeného člověka, co říct.

Možná se jen podívám na začátek, jestli všichni vlezdoprdelisticky pokleknou a tím se přihlásí k podpoře rasisticky zaměřeného BLM a  utvrdím se v tom, že.... svět, jak jsem ho měla ráda, mizí....

Komentovat rozhodnutí UEFA? Opět jsem si vzpomněla na větu, kdo nezná historii, je odsouzen k tomu, si ji prožít, neboť rozhodnutí tohoto orgánu mi tak trochu připomíná předem připravený proces s předem připraveným trestem i to, že za slova (ať vyřčená, či nevyřčená) je daleko vyšší trest než za ublížení na zdraví. 

 K  funkcionářskému vedení týmu se nebudu vyjadřovat, stačilo jejich včerejší vyjádření rovnající se  přiznání.

Navíc UEFA tímto precedentem dala do rukou hráčů a týmů neskutečnou zbraň na odstranění protihráčů, …  obvinění z rasismu? Ok…. hlavně že dostane flastr a nebude hrát!

Proto rada pro hráče se světlou pletí: „Nadávejte v rodné řeči, anebo si myslíte, že vám jinozbarvení nenadávají?

Ale ano… ale vy jim jejich rasistické nadávky nerozumíte, protože vám nadávají  svým jazykem, a proto nežalujete a nestěžujete si. Tak se konečně začněte bránit! Protože je to oboustranné, jen vy mlčíte a skláníte  potom hlavu před křiklouny, kteří se k vám de facto chovají stejně!“

P.S.

 Nemusíte se mnou souhlasit, ale podle Listiny lidských práv a svobod mám právo na svobodný projev……zatím ještě… a pokud jste demokraté, vulgárně a nenávistně neútočíte....

 A pro trpké pobavení jedna vzpomínka na dorostenecký fotbal. postranní zahlásil offside, přiběhl hlavní a řve:,, já rozhoduju, žádný offside to nebyl!" Tento offsidový gól byl rozhodující... 

 

Velikonoce a nezbytná velikonoční mana


 

Velikonoce a nezbytná velikonoční mana. Beránka mi už doslova a do písmene sežrali už za tepla.

Možná díky tomu zbyly mazance. Nádivka se naštěstí v neděli. Kdy se ráno přeměním na sběrače a jdu na kopřivy. Stejně tak jako každý rok, jsem celkem dobře popálená, tak doufám, že se mi vyhne "reuma". Uzené a bůček naštěstí také nebyl sněden a s ostatními přísadami to bude mňamka.






Různý pohled

 




  Šachové období  skončeno. Domalovala jsem obraz, i když musím říci, že nápad není můj, kdysi jsem viděla něco podobného , a tak jsem si to po letech namalovala. Přišel asi ten správný čas a nálada.  Dáma a její ochránce  král, tak měl z mého úhlu pohledu působit obraz na ostatní.

No… to jsem se spletla:

„Tak domalováno, co na to říkáš?“ ptám se muže.

„Pěkný, něco na tom je.“

A?... Jak na tebe obraz působí?“ Dychtila jsem se dozvědět  odpověď souznící s mým cítěním.

„Nevím… Vidím blonďatou mrchu, co je drzá na krále.“

Tak trochu šok... pro mě: „Jak drzá?! Je ráda, že má svého ochránce!“

„To si nemyslím.“

Další reakce mě dostaly také.  Moje vcítění do obrazu nikdo z dotazovaných nesdílel!!

A tak jsem se dozvěděla, že je  to „ totální deprese!“, boj dobra a zla, a kde je šachovnice, nebo jestli tam nemám moc černé….

Jediný, jehož reakce mě pobavila, byl starší syn, ten po vydatném obědě na mou otázku: jak na něj obraz působí, zahalekal: „ No racism!!!  Usmíření Kúdeli a Kamara!

Asi se vrátím k malování jídla a krajinek….

 

 

Politika do sportu nepatří - fotbal už není hra

 


 Politika do sportu nepatří. Věta, která se pomalu ztrácí v propadlišti „dějin“. Ba naopak, při pozorování sportovního dění jako by se zdálo, že už nejde o to, jak dobrý jste sportovec, ale jak se dovedete ideově, lze říci i politicky, přizpůsobit.  

Tato věta zní možná zatím směšně, ale já jako člověk, který žil v době totality (naštěstí už skomírající, a tudíž jen seznámen s její největší zrůdností prostřednictvím předků a historických fakt), se nemohu stále více zbavit skutečnosti, že pod rouškou demokracie, se snaží ovládnout náš život nová totalita. Jen zatím nemá jméno, jen se zatím skrývá pod rádoby sociálně spravedlivými gesty a stejně jako každá totalitní ideologie začíná tím, že se pomalu prožírá na důležité a vlivné pozice, přičemž nezapomíná na manipulaci mass.

Bohužel tato hydra, která zatím zastrašuje tím, že jestli si nemyslíš to, co my, končíš, je čím dál tím hlasitější.  A hodnoty, které mají odpovídat přirozenému lidskému bytí, jsou zašlapávány, a nové totalitní myšlenky a představy mají při projednávání „spravedlnosti“ přednost.

Moje trpkost, a pocit zvedání žaludku vyvrcholilo při už tolikrát propraném zápase Rangers - Slávie.

Nevhodné výrazy na hřiště určitě nepatří, ale moc dobře všichni víme, že si nadávají obě strany. Ovšem ta, která prohraje, se velmi často uchyluje k poškození vítěze. Pravděpodobně nejen v Čechách platí, že úspěch se neodpouští.

Je pro mě naprosto nepřijatelné a „nezkousnutelné“, že na hřišti docházelo k úmyslným likvidačním zákrokům, které mohli hráče zmrzačit a ukončit jejich kariéru, to, že najednou není kamerový záznam a je napadnut hráč a že to není  ten nejdůležitější fakt, proč by měli všichni ječet a vřískat a volat po potrestání, ale že největší důraz se klade na  domáhání se trestu za „politickou nekorektnost“.

 Mě je totiž úplně jedno, co si hráči mezi sebou řeknou, to si mají vyřídit sami nebo má zasáhnou trenér či klub.

Já chci, aby divák nebyl svědkem násilí a agresivity a abych se nemusela děsit toho, že jakýkoliv hráč je po brutálním úmyslném zákroku odnesen z hřiště na lehátku, je volána záchranka a rodina trne, co bude.

Mám asi nesplnitelné přání, a to návrat do doby, kdy se fotbal hrál pro fotbal.

 

 

Na svatého Josefa, brambora je zaseta...

 

Na svatého Josefa, brambora je zaseta, zní stará pranostika.

 Do jaké míry platí dodnes nevím, ale při běhu jsem zjistila, že z místních sedláků (dnes farmářů) má zaseto jeden a pro jistotu to raději šoupnul pod plachtu.

 Nostalgicky jsem zavzpomínala na časy dětství a mládí, kdy sázení brambor pro rodinu a bližší příbuzenstvo bylo něco jako příprava na válečnou výpravu a já sama jsem od otce v době svého mládí dostala jednou facku za to, že jsem chtěla osazenstvo pobavit tím, že jsem v momentě, kdy nešel nastartovat traktor, zapěla: „Král do boje táh, do veliké  války…“ Dál jsem už nezpívala, to jsem dostala tu facku, což byl začátek typického koloritu, který předcházel sázení brambor. tj. rodinnou scénou, kdy to vypadalo, že se sázet vůbec nebude. Skvělé bylo, že scéna byla vždy jiná.

Scéna1:

Matka ječí na otce, jestli se nepomátl a jestli se neuklidní, že odchází. Babička se otáčí na matku, a ironicky poznamenává: „Já jsem ti to říkala, že je to rapl, ale ty furt že je hodnej, inteligentní a pracovitej!“ Dědeček se směje: „Ta sedla! Taková facka, to je lepší než tisíc namluvených slov.“ S moudrostí moc nepochodí u strýce a tetičky, kteří coby pražští intelektuálové nám vesnické pracující inteligenci přijeli pomoci, jsouce přesvědčeni, že nás svou pomocí spasí. „Anton, to snad nebylo nutné, hned použít násilí, spíš by bylo dobré vysvětlit, že tuto píseň by neměla zpívat, nebo nás zavřou“ Tato věta otce rozžhaví do běla. „Tak násilí, jaký násilí, vždyť si ten spratek ze mě dělá prdel!!“ hystericky řve otec. Já jsem nafouklá, přítomná sestra sestřenice s bratranci se mi smějí. „Anton, měli bysme sázet, nebo to nestihnem,“ pronese s klidem dědeček a přihne si z placatky.

Tato věta moudrého muže zklidní emoce.

Samotným sázením brambor vás nebudu unavovat, i když jízda na babosedu je také občas adrenalinová. A tak přikročím k závěrečné scéně:

„Teda, Anton, tak rovný řádky, tos ještě neměl,“ lichotí strýc. „Tak to bysme se měli odměnit?!“usmívá se dědeček, a to už všichni sedí v pivnici, babička pomáhá matce přinést jídlo, otec nabízí pivo, dědeček přináší jakamárus, a protože ještě nikdo neřešil otevřený oheň v domě, z krbu sálá příjemné teplo. My (myslím omladina) dostáváme celých 25korun československých a cpeme se, co to jde.

A takhle jsme si za totáče sázeli brambory.

Ale doba se měnila. Na konci otcovy pěstitelské éry byl k sázení zapotřebí jen jeden člověk, měli jsme sazeč na brambory, posádka nebyla potřeba. Škoda, protože když teď vzpomínám na jakékoli rodinné sešlosti, stály za to.

Osoby a obsazení:

Já, sestra, sestřence a bratranci: puberťáci

Otec: vedoucí právního oddělení

Matka: vedoucí laborantka oddělení spadající pod ČSAV

Dědeček: elektrotechnik, soudruhy pasován na dělníka

Babička: vychovatelka, soudruhy pasována na dělnici

Strýc a teta: stavební inženýři.

Soudruzi z nás museli mít radost, byli jsme skutečně pracující inteligence.

 

Praha je zlatá loď ....nový song prasete divokého


Včera jsem dostala video, potvrzující nové pořádky v našich městech.(Praha) Prasata mají dost toho, že si lidé nadávají do prasat. A protože prase patří k nejinteligentnějším savcům, a v městech se jim viditelně líbí, rozhodla se změnit životní styl.

Asi bychom se měli zamyslet, tak nějak mě v této souvislosti napadnul Orwell a jeho Farma zvířat.

Ale jednu uklidňující zprávu nabízím. Naštěstí naše města neleží v sev. Kanadě a  stěhování ledních medvědů nehrozí…snad… zatím….

 






Minihovor s kamarádkou

 

Přiznám se, opatření ohledně katastrů mi leží v žaludku, proč se všichni nemůžeme pohybovat do vzdálenosti určitých km? Proč ten, kdo bydlí v Praze má daleko větší rádius a potká poměrně dost lidí každý den, na rozdíl např. ode mě, která v některých dnes potká akorát tak lišku, dávající dobrou noc, tohle neřeší.

I když zase na druhou stranu, není to nic, co by mi až tak vadilo, spíš mi vadí nesmyslnost nařízení. A tak doufám, že brzy pomine.

 Proto se člověk má radovat z každého "vzrůša", které mu  den přinese.

Minihovor s kamarádkou 

„Čáu, jak se máš, já nevím, co mám dělat dřív, ale teď jsem si dala pauzu.“

 „No to jsme na tom stejně, vzala jsem si dnes dovču, ale zdá se, že je to každýmu jedno, myslím, že vypnu mobil a schovám noťas.“

„No a jak přežíváš v katastru? :)“

„Hm… jak asi… jako ty. Ale dnes…. dnes jsem byla za byla za ilegála, ještě že neplatí, že muž s koženou taškou nesmí projet.                                                                                                           Přesně v 9.00 jsem ilegálně překročila dva katastry a jeden okres, ujela dva km a ilegálně nakoupila maso. Zadržena jsem nebyla. Maso nakoupila, ale zapomněla jsem na vajíčka. Tak málo stačí k mé radosti. Asi mi hrabe, ale shledávám, že mi to nevadí.

„Hele, a co kdybychom se tedy legálně  sešly na kopci, já na naší a ty na vaší straně katastru? Na vaší straně je lavička a já si na naší sednu na šutr.“

„Jo to bychom mohly. Lahvinky a sklenky  si přineseme každá svoje. "

"To by šlo. Tak si dáme vědět. )“

„Ok. Tak zatím.:)“

A takhle mi si tady žijem! 😊

Co dodat....


(stalo se před pár týdny)
 Už pár let si chci namalovat šachy, jen tak z hlavy. tak jsem je tedy namalovala. Jen tak vymyšlené.

Bohužel jsem ani netušila, jak to bude iritovat "intelektuální část příbuzenstva" a "dílo" bude podrobeno kritice.

V této chvíli se projeví upřímná láska mých fotbalistů:  ,,Nám se to líbí. Máma si může malovat, co chce."

 ,,Padaj z vás stejný s****y, jak když melete o fotbale a v životě jste ho nehráli, co ste namalovali vy!"zakončí  diskuzi muž."

Je chvíli ticho, ale jen na chvíli, přichází další podnětné téma  - politika

Jo,jo, rodinné sešlosti.....šťastné a veselé!

Je krásná, postává nehybně....

 Je krásná, postává nehybně na břehu jako dokonalá socha.

Konečně Tě mám na fotce, a přitom se známe už pár let. Potkáváme se náhodně. Když Tě vidím, zastavím se a obdivuji Tě, tvou krásu, Tvůj ladný pohyb. Kolikrát jsem udělala krok k Tobě, abych Tě lépe viděla. Avšak v tom okamžiku jsi mi zmizela.  

                    

Dnes jsem Tě opět zahlédla, dívám se z okna a vidím Tě, jak se smutně rozhlížíš kolem a sama. Snad čekáš na kořist, snad odpočíváš, nebo  snad čekáš na lepší časy jako mi všichni? 

Jdu si zaběhat (myslím po katastru)

 

 Jdu si zaběhat, abych si vyčistila hlavu, což mi nejde, tak si snažím alespoň srovnat myšlenky, což mi nejde už vůbec, pro jistotu si beru občanský průkaz a vyrážím do terénu. Možná bych měla mít s sebou i kompas a mapu s vyznačenými katastry. Vlastně mám mobil! To by mohlo stačit. A začínám "myslet",

Myslím s úšklebkem na to, že při pokusech naší vlády ohledně zákazů, příkazů a tak dále, se mi konečně hodí to, jak se říká: co se v mládí naučíš, ke stáru jako když najdeš, a tak jsem našla ve vzpomínkách dobu svého mládí. Chudák mladá generace, ta neví, co je „totáč“, myslím, že příští tři týdny to pro ni bude psychický masakr.

Myslím na různá „ sofistikovaná“ prohlášení hlav pomazaných, která jsem na jaře ani na podzim nekomentovala. Ovšem katastry a okresy mě dostaly.

Myslím na to, jak jsem se mýlila, když jsem se domnívala, jakou mám volnost, žijíce na samotě. Ale ejhle „přišly katastry“.

Usedlost se totiž nachází na konci katastru obce, do jejíž zastavěné části to je kolem tří kilometrů. Obec nemá prodejnu potravin. 50 metrů za jednou stranou objektu začíná katastr jiné obce, která má naštěstí obchod a je ve stejném okrese jako obec mého trvalého bydliště. Bohužel v současné době jsou potraviny z technických důvodů mimo provoz, navíc jsou od bydliště vzdáleny přes pole a louky 4 kilometry. Nejbližší potraviny mám sice jen 1 km vzdálené, dokonce i po silnici, ale je to nejen jiný katastr, ale i jiný okres, který začíná asi 500metrů od usedlosti.

Naštěstí máme auta, mí staří rodiče jsou ještě soběstační, a navíc máme spoustu propustek, protože i do práce se musíme dostat přes několik katastrů do jiného okresu.

Dobíhám k 5.kilometru a musím vstoupit na území jiného katastru, abych se po 100 metrech vrátila zase do toho svého. No snad mě nikdo za těch pár sekund nestačí udat, aby mě příslušníci nenaháněli mezi poli. Naštěstí je tu úzká stezka, kde neprojede auto. Alespoň budu běhat rychleji. Koneckonců na zlepšení tempa mám celé tři týdny.

Myslím, že tohle někdo nedomyslel....