Jak by bylo vše krásné, kdyby....

Jak by bylo všechno krásné, kdyby bylo všechno dokonalé, posteskneme si určitě, když není vše tak, jak bychom si přáli. Avšak když se nad tím my, kterým bylo dáno do vínku být celoživotně " mladý(duchem :)) a neklidný" s úsměvem nebo i s trpkostí zamyslíme, musíme konstatovat, že je to dobře. Náš život má totiž smysl, neustále plánujeme, budujeme, radujeme se z úspěchu i toho, že co nás nezabije, to nás posílí a neustále se snažíme své plány dovést k cíli zvaný dokonalost. Někdy je to ne sprint, ne čtvrtmaraton, či maraton, ale přímo závod "iron mana". Běh na celý život. Navíc jen s tím plánem, jen s tím snem v dáli, o kterém navíc nevíme, zda se k němu dostaneme.

To však vůbec nevadí, protože tento způsob " kreativního žití" nás posunuje dopředu, díky jemu je náš život naplněn vzpomínkami, zážitky, pocity, znalostmi atd., máme tzv. možnost podělit se o ně s ostatními, obrazně řečeno, náš život se stává bohatým.

Ačkoliv co je pro jednoho dokonalé, nad tím se druhý jen může usmát. Někteří ani netouží po dosažení nějaké mety, je to moc námahy. Jiní zase sebestředně dávají najevo svou dokonalost, v neznalosti, že dokonalost na nás objevují jiní, jinak je to jen pouhá směsná sebestřednost.

Můj běh za dokonalostí, v tom v čem vynikám, je už hodně dlouhý a doufám, že ještě bude, protože díky jemu se nenudím a můžu objevovat nové věci mít nové zážitky.

Jak by to bylo krásné, kdyby vše bylo dokonalé….

Včera jsem přivezla v půlnoci jednoho synka a těšila se, že si přispím, protože ranní trénink s druhým obstará manžel a já, vzhledem k tomu, že pršelo, nemusím vstát a jít ráno zalévat.

Dnes ráno

6.35 : "Mami, nevíš, kde mám tréninkové triko?"

Asi ho uškrtím: " Ne!!!!"

6.39 manžel: "Nevím, kdy se dnes vrátím."

Asi ho uškrtím: "Ok."

6.50 volá sestra: "Nezapomeň na tu objednávku!"

Je v práci, ji škrtit nemůžu: "Zlato, je dávno poslaná!"

7.05 slyším máti: "Vzadu na zahradě dělají psi děsnej bordel, měla by ses tam jít podívat!"

Vypadám jako býk v aréně, ale udržím se : "Proč tam nejde otec?!"

"Ještě spí."

Vytočená do max otáček, štěknu: " Aha."

7.15 vybabená vidlemi, mobilem odcházím dozadu na zahradu. Psi v tranzu, vyhrabaná díra jako do tunelu, jsem sprostá a ječím:

" To je zas nějakej zasr*nej ježek." Odháním psy, ti se vrhají na strom, drápu se vyčerpaně za nimi.

Psi se snaží vyšplhat na strom, ale naštěstí jsou to psi. Mžourám do koruny břízy. Nic nevidím, až najednou….v ohybu větve bílá kočka. Tak to je průser.

"Ty jedna kočičí krávo!"( mám jinak kočky ráda).

Psi, naštěstí pro mě, zjistili, že se nahoru nedostanou a díkybohu byli snadno odvolatelní a mohla jsem je zavřít.

8.15 se jdu podívat, zda ta blbka ještě sedí na větvi. Sedí.

9.00 jdu se znovu podívat. Hurá!!! Je v tahu. Mé dokonale klidné ráno taky! Pouštím psi, uklízím vidle a jdu do domu.

Vařím si čaj a přemýšlím: Jak by to bylo krásné, kdyby vše bylo dokonalé…. ale nudné.

P.S.

V tom vzteku mě nenapadlo udělat fotku s kočkou, tak jsem v 9.10 vyfotila alespoň tu břízu.