Pocta panu profesorovi

Má Kniha mého života je takový cyklus volně navazujících nebo uzavřených životních příběhů, ale kdybych vás měla seznámit se skutečnou knihou, která je součástí Knihy mého života, byla by to kniha Diplomaté a ti druzí od pana profesora Roberta Kvačka.

Dlouho jsem přemýšlela nad tím, jak přiblížit tuto knihu, aniž bych neopsala recenzi ze zadní stránky obalu. Přiznávám, nic jsem nevymyslela, a proto jen cituji její část „ V Diplomatech vydal autor počet ze svého dosavadního badatelského snažení a podařilo se mu vytvořit dílo, jež plně snese  mezinárodní srovnání. Projevil také jedno z velkých umění- schopnost zcela zaujmout čtenáře……..Publikaci nazval “ příspěvkem k dějinám diplomacie za druhé světové války“, avšak čtenář tu získává mnohem víc –pestrá mozaika se mu skládá v jednolitý, zajímavý obraz daného období z pera poučeného historika.“

Kdo měl jednou tu čest, že mohl strávit s panem profesorem alespoň několik minut, okamžitě poznal, že se jedná o muže s velkým M. Mně osobně se dostalo toho štěstí, že jsem se s panem profesorem mohla setkat nejen jako studentka, ale i o mnoho let později jako posluchačka jeho skvělých přednášek.

 Nepřísluší mi, abych psala o jeho životě, ale pokládám za svou povinnost při každé příležitosti sdělit, že pan profesor Kvaček patří k těm několika málo velikánům našeho státu. Poslouchat jeho přednášky nebo číst jeho knihy znamená, že zapomenete na čas a jeho představení historické události má tu sílu, že vám v hlavě začne probíhat sám děj a vám se zdá, jako byste byli přímými účastníky.

 Diplomaté a ti druzí je kniha, která má pro mě neocenitelnou hodnotu.

Když jsem slavila jedny své zlomové narozeniny, chlapci se mě ptali, co bych si přála.

„Jestli mi chcete opravdu udělat radost, půjdete se mnou do knihovny a vydržíte to, co vám chci říct.“

Chlapci, ač syčáci, milují svou matku ( koneckonců ona je taky),šli.

„Sedněte si, něco vám ukážu, máte čisté ruce.!?“

„Chlapci, tohle je kniha Diplomaté a ti druzí od pana profesora Roberta Kvačka, s jeho vlastním věnováním vašemu pradědečkovi a to druhé s věnováním vaší matce.  Profesor Kvaček je  náš nejvýznamnější historik, pamatujte si ho. Pamatujte si, že takových skvělých lidí, jako byl váš pradědeček, Antonín Švehla, Alois Rašín a profesor Kvaček, tak těch je jako šafránu.“

„Mami, to bylo jak v Pelíškách“

„No jo, to máš pravdu, ale ono to nejde lépe vyjádřit.“