Zvuky ticha.(22.102019)

Zvuky ticha…. téma zavádějí nás do krajiny metafor, obrazotvornosti, pocitů a nálad.

 Napadne vás a to jako proč?!

Proč?! Proč?! Protože ticho nemá zvuk! Ale jsou situace, kdy je nám dobře a cítíme klid, neslyšíme žádné rušivé elementy. A odrazně slyšíme zvuky ticha…

Pokusím se odpoutat od své realistické podstaty a ponořím se do světa nostalgie a sentimentu.

Zvuky ticha a klidu mívají různou podobu.

Zvuk ticha mě obklopí, když si konečně mohu sednou na lavičku a nerušeně pozorovat západ slunce nad jezerem, jen sedím a dívám, jaké neskutečné barvy dokáže slunce vykouzlit, zrovna tak jako podzim, když se vydaří babí léto, barvy odrážející se na vodní hladině….v duši se rozprostře klid.

Nebo když člověk vyběhne na kopec, posadí se na lavičku u kaple a dívá se do širého kraje. Vůbec se nedivím praotci Čechovi, že jakmile spatřil tu krásu, rozhodl se zůstat.

Zvláštní zvuky ticha slyším a slyšela jsem, když jsme chodili o Vánocích přes zamrzlé jezero a svítil měsíc a bylo světlo jako ve dne, stíny stromu a ojedinělé mraky, vytvářely příjemně strašidelnou atmosféru.

Neskutečný pocit zvuků ticha zažívám, když je modrá obloha a slunce nade mnou, prašan pode mnou a jsem sama na sjezdovce.

Zvuk ticha ke mně dolehne, když se můžu v zimě zachumlat do deky v křesle, udělat si grog nebo svařák a dívat se z okna.

Zvuky ticha mají různou podobu, jako například teď, když sedím v autě, čekám na synka (jak jinak), stmívá se a já mohu přemýšlet „o nesmrtelnosti brouka“