25.2.1948.

Datum, které jsme my, kterým je více než 35,  znali jako „ Vítězný  únor“  a po kterém vítězná  komunistická strana  v čele s Gottwaldem začala psát ty nejčernější dějiny naší republiky. Samozřejmě, pokud si tuto větu, přečte, ten kdo pochází z rodiny, jež se díky tomuto „vítězství“ zmohla na úkor těch druhých, kteří byli perzekuováni, vězněni, popraveni či jiným způsobem ničeni,  může se cítit pobouřen, místo toho aby se styděl.

Chci ale připomenout jinou záležitost, a to 23. února 1948, kdy  především studenti s učiteli a novináři, ke kterým se přidali i další občané, se vypravili  na Pražský hrad a kdy došlo k jejich srážce s ozbrojenými milicemi KSČ. 

A jak to každý totalitní režim umí, odplata „strany“ vůči těm, kdo chtěli bránit demokracii, na sebe nedala dlouho čekat.

V dějinách je mnoho dat, na která se dá pohlížet s různých pohledů. Jedním z nich je právě 25. únor 1948. Když se do národa dokázala vtlouci porážka na Bílé Hoře a perzekucí těch, kdo stáli proti Habsburkům, neměl by být problém pamatovat si i tragický osud mnoha Čechoslováků po 25. únoru 1948.