Lepší zítřek, jak kdy a pro koho

Lepší zítřek, jak kdy a pro koho

12. ledna 2020 v 20:14 | Cihelna |  Máme rádi zvířata

Máme rádi zvířata (článek není určen odpůrcům pojídání masa)

Předmluva: Od mala jsem odklopena přírodou, nesnáším její ničitele, ale zároveň nesnáším would be zachránce typu Grétka. Ty, kteří ubližují zvířatům jen z rozmaru, bych nahnala na malý dvůr a vzala na ně dlouhý bič. Tolik předmluva. A proč? Možná proto, abych mohla být za alibistku, protože mám ráda zvířata, ale některá z nich i na talíři.

Vlastní stať: Tento týden mohu nazvat týdnem krocaního masa (potřebuji vyčistit mrazák), a tak byl gulášek, řízečky a velkým finálem pečená krocaní stehna. Osobně totiž považuji krocaní maso za jedno z nejkvalitnějších, nejchutnějších, pravděpodobně pod vlivem rodiny.

Rodina je po staletí geneticky ovlivněná několika faktory: statek+ firma+ vzdělání+ práce. A tak např. můj otec, ač expert na obchodní právo si nejlépe odpočinul v traktoru. Proč o tom vyprávím, protože jsem si z dětství vybavila několik příběhů pěstování různého domácího zvířectva.

Nutno podotknout, že alfou a omegou naších zvířecích přátel vždy byli a jsou psi.

Jednou si máti vzpomněla, že jsme už dlouho nechovali krůty a že si myslí, že je vykrmí lépe než naše tante Marie. Dokázala otce tak dlouho unavovat (dokonce se odstěhovala i z ložnice), že se jednoho dne na dvoře objevily krůty. Matka však nedomyslela jednu zásadní věc, a to byli naši psi (většinou nám to vyšlo tak, že když jsme měli štěňata, seznámili se se všemi obyvateli.Ale seznamte dospělé psy s krůtou!!).

Reakce našich psích přátel byla jasná, okamžitě začali vidět rudě a z tlam jim kapaly sliny. Co teď. Máti si dokázala poradit. Hérečka. Ronila slzy. A tak už druhý den na dvoře otec vybudoval něco, co se dalo nazvat medvědí klecí. Jeden by řekl, že krůty jsou v bezpečí.

Chvíli to fungovalo. Bohužel, jednoho rána se ozval ze dvora křik. Matka! Vyběhli jsme z domu, někteří ještě v pyžamu! Pohled, jaký se nám naskytl, nezapomenu. Krůty v kleci a… bez hlavy! Matka v šoku! Otec zkušeným okem konstatoval: " Asi kuny nebo tchoř." Dědeček měl jiný názor: " Hovno."

Pravé viníky prozradilo peří u tlamy jedno z psů. Nikdy jsme nepřišli na to, jak se to mohlo přihodit. Jestli jsou skutečně krůty tak hloupí ptáci, že prostrčily hlavy i přes pletivo, nebo jestli jsou naši psi tak mazaní, že čekali, až máti krůty vykrmí. Moje praktická babička konstatovala, že krůty jsou ještě teplé, a že je musíme rychle oškubat, aby se mohly upéct. Matka plakala. Otec byl totálně na*rán. Dědeček se smál a šel si dát panáka. My děti jsme mohly olíznout víčko. Hlavy krůt jsme nikdy nenašli.

Závěr: Život šel dál. Za pár let přišla matka opět s urputným nátlakem na otce, že by chtěla krůty. Ale to zase jiný příběh.