Hurá, začalo období domácího kysaného zelí (8.12.2019)

Každá rodina má své tradice a některé se drží po generace. Vzhledem k tomu, že většina členů rodiny ráda dobře jí, věky prověřené recepty se nemění.

Jedním z nich je domácí kysané zelí.  Nakládá se už koncem října, aby bylo ke konzumaci, když nastává čas vánoční.  Zelí nakládá  moje máti a otcem a je to jejich společný rituál. Musím počkat, až se jednoho října pohádají a přizvou mě, protože jen tak se dozvím recept.

Naše kysané zelí miluji a chlapci též, a to je také ten důvod, proč zelňačku a segedínský guláš vařím jen podobu, kdy je domácí zelí. 

Zelňačka

Je více receptů na vaření zelňačky. Proto je možné, že by někomu mnou uvařená polévky nechutnala.

Postup je opět po werichovsku, tj. přiměřeně.

Podle toho jaké potřebuji množství, tolik dám vařit brambor. To samé se týká počtu klobás ( teď záleží na každém, kdo co má rád, typ klobásy se rozhodující, já potřebuji takovou tu akorát,aby nepřehlušila chuť. Navíc je třeba klobásy označit, aby je NĚKDO, kdo se vrací z tahu „nesežral“.

Brambory se vaří a vedle v hrnci na zpěněném sádle restuji cibulku, přidám sladkou papriku, drcený kmín a nakrájenou klobásu.

Když to chytne barvu, zapráším hladkou moukou a po chvilce míchání podleji vodou. Koneckonců vodou podlévám vždy tehdy, když je třeba.

 Přidám uvařené brambory, podleji vodou a povařím, hlídám konzistenci, chlapci mají rádi zelňačku, kde tzv. stojí lžíce.

Nakonec osolím, přidám majoránku a petrželku…. A dám na stůl….málokdy zbude…