Pandóřina skříň

…netrvalo dlouho a Pandóra splnila příkaz bohů: otevřela skříňku (buď proto, že ji k tomu Epimétheus přiměl, nebo z vlastní zvědavosti); všechny ty bědy, svízele a nemoci se rozletěly do světa. Pandóra víko skříňky rychle zavřela, ale to už v ní na samém dně zůstala jedině naděje.

Odkaz tohoto mýtu přetrvává do dnešních časů, Pandořin pithos nebo Pandořina skříňka zůstává symbolem zhoubného daru a uvolněného zla. (zdroj:wikipedia)

Kolikrát už světem mohutně a hlasitě zaznělo, že soupeření člověk versus příroda, je předem jasná výhra pro přírodu a porážka pro člověka. Smutně a trpce se mi však píše o tom, že lidstvo si pravděpodobně umanulo, že nad přírodou zvítězí, ať to stojí, co to stojí. Jako by nechtělo vědět, že příroda má proti nám jednu zbraň a tou je její nepředvídatelnost a čas. Jako by lidstvo ještě nepřišlo na to, že každé ubližování přírodě, způsobí jen jednu věc a tou je pootvírání Pandóřiny skříňky.

Je smutné a trpké vidět, že díky našemu neomluvitelnému opovrhování přírodou se Pandóřina skříňka otvírá vždy více a více a jednou nás příroda bude mít už tak plné zuby, že víko skříňky se otevře naplno a nebude nic, co by ho vrátilo zpět.

Kdysi jsem se vysmívala filosofii J.J.Rousseaua a jeho návratu k přirozenosti a přírodě. Teď sama vidím, jak se vytrácí naše přirozenost, jak se necháváme strhnout civilizačními pseudo a psycho myšlenkami o našem bytí a osobnosti, jak se záměrně bortí přirozené vztahy.

Chceme-li zavřít, či zamknout tu pomyslnou Pandóřinu skříňku, vraťme se ke své přirozenosti, naslouchejme víc našemu zdravému rozumu a přírodě, protože konzumní způsob života, jež nás každého do určité míry ovlivňuje, z nás dělá jen slepé a poslušné ovce.