Tatarák (nevhodný článek pro ty, kteří nejedí maso)

„Tak na co máš chuť?“ ptám se synka, „ co si dáme dobrého? Tátovi je to jedno, máme volnou ruku.“

„Tatarák! Už teď se na něj těším, hlavně objednej maso a dost.“

„No počkej, počkej, hraješ v sobotu nebo v neděli?“

„Šišmarjá, v neděli, takže bitte, nezapomeň objednat dost masa. V pátek mi trénink končí brzo a táta mě přiveze,  večeři můžeme mít v půl sedmé. A ať už nikdo nejí chleba, na topinky je nejlepší den starý.“

Chlapec, jakmile jde o jídlo, které má rád, je neskutečně „püntlich“ na jeho kvalitu a přípravu, když má chuť, on je šéf v kuchyni ( já ho nechám, bude se mu to hodit. Navíc stejně jako já, jí i očima).

Tatarák si děláme jako chuťovku párkrát do roka, a je to pastva pro oči. Na stůl se dají všechny přísady, a korunou všeho jsou talíře s jemně upravenou hovězí svíčkovou, kde se  uprostřed  tetelí čerstvé vajíčko „od šťastných slepiček“.  To není žádný vtip. Můj kamarád odmítá jíst kupované vejce a za tím účelem pěstuje pár slípek. Holky se mají skutečně jako ve slepičím ráji, neboť dbá na to, aby nesnášely vejce ve stresu ( upozorňuji, že kamarád, je úspěšný podnikatel a tvrdí, že na své malé farmě je skutečně svobodný, a proč ne, každý máme něco, my třeba od něho vejce k tataráku).

To je recept chlapců manžela. Já svůj tatarák dělím na zimní a letní. Nemusím vajíčko,  ani worchester, ani některé další přísady. Nejvíce si pochutnám na mase, do kterého přidám sůl, pepř

a bylinky, v zimě sušené, ale v létě směs čerstvě nasekaných a to je bomba!

I topinky, které dokreslují celou tabuli, jsou dvoje, na sádle pro chlapce, suché pro mě. 

A pití? Jak jinak než správně vychlazené pivo, pro mě spíš hořké, pro nezletilce opět voda, ale tu můžu i já.

Pomalu si vychutnáváme každé sousto a já cítím, jak se mi po těla vlévá síla.