2.část - Všichni jsme jednou postaveni před zlomový bod

            Protože nás včera nikdo z klubu nekontaktoval, podlehli jsme myšlence, že pravděpodobně zdravý rozum zvítězil. A proč ne? Koneckonců předseda, sportovní ředitel, ředitel SpSM jsou bývalí fotbalisté a mají také syny fotbalisty, tak by měli vědět, co  takové svévolné direktivní  rozhodnutí může způsobit se sedmnáctiletým  výrostkem.

Ráno začalo jako obvykle. Ovšem během dopoledne mi přišla zpráva. „Zapni si data, máš na whatsappu zprávu.“

Čtu zprávu, a nevěřím svým očím. „ Finálně jsme se rozhodli, že se vracíš k mladším.“

Volám manželovi. „ Něco ti přepošlu. Pak si zavoláme.“

Telefon zvoní snad do minuty. Domlouváme si postup, který jsme se souhlasem syna připravili a rozjíždíme „akci“. Manžel volá trenérům, děkuje jim za to, jak se synovi věnovali a zároveň jim oznamuje, že syn se do mladších nevrátí a tím pravděpodobně jeho činnost v klubu končí.  Začíná zjišťovat možnosti synova působení jinde. Já zároveň volám předsedovi klubu „ Dobrý den , představím se a pokračuji, „ mohla bych s vámi pár minut mluvit?“ Jeho sice slušná odpověď mě ale překvapí. „ Nezlob te se, ale já se s rodiči nebavím.“

 „Ale to byste měl, jste přece předseda klubu?“

„Ne, opravdu, ne, to bych se zbláznil, přeji hezký den.“ A zavěsil. Znovu již, nevolám, nevzal by mi telefon.

Tak zkouším sportovního manažera. Po vyzvánění se mi ozve, že mám zanechat sms.  „To snad není možný!“ myslím si a píšu sms.

Hned volám manželovi, ale ten už mi odpovídá, že mu sportovní ředitel bude volat.

„ Zkus mu připomenout, že je fotbalista, a ať se na to podívá z tohoto pohledu, protože potom se nebude divit, že kluk se nechce vrátit.“

Po 40 minutách, znovu telefon. „Se sportovním ředitelem jsme našli řešení. Syn začíná trénovat se staršími, jeden trénink občas absolvuje s mladšími, když by jim měl jít pomoct. Snad je tahle komedie u konce.“

„ No hlavně by druhá strana dodržela, co jste si řekli, protože potom bych asi tak asertivní nebyla. Ale je dobře, že jste se dohodli, i když stát se může cokoliv.

 V půl páté přivážím syna ze školy, jsme v naprosté pohodě, ale jen do té doby, kdy se setkáváme s otcem. Bůh pomsty je vedle něho beránek.  Pozdravíme se a z něho začínají vypadávat vulgarismy na adresu předsedy a jakéhosi agenta klubu.

„ Co se děje?“

„ Všechno je jinak, předseda rozhodl, že syn buď bude hrát za mladší nebo nebude hrát vůbec!“

Jsme opět na bodu zlomu. Couvnout nesmíme. Strategie je jasná. Syn v klubu končí a zítra jedeme za vedením klubu osobně a celou záležitost ukončíme.

 A zkušenost? Líbivá slovíčka na stránkách klubů, jak je jejich cílem maximálně podporovat zejména sportovní činnost mládeže, etické a mravní formy a fair play, nejsou nic než „žvásty“ .

P.S.

Bylo by nespravedlivé, kdybych ale nenapsala, že lví podíl na tom, aby vše dobře dopadlo, měl trenér starších, rval se za syna jako lev. Díky trenére K. Jste pro mě PAN TRENÉR.