Škola základ života.

 

Škola základ života.

Škola základ života, jak komicky úsměvné v dnešní době, kdy se náš školský systém už přes třicet let plácá od zdi ke zdi.  Komenský a všichni naši jemu podobní musí jen lomit rukama, plakat nebo být vzteky bez sebe.

Říká se také: Neuč se, život tě naučí, ale já mám raději: Buďte samouky, nečekejte, až vás život naučí, mohlo by být pozdě! A jestliže máte v době dospívání i dospělosti ještě někoho blízkého, kdo vám řekne, čeho je dobré se vyvarovat, co je dobré získat, a přitom nechá rozhodnutí na vás, je to nejlepší škola.

Základ života by nám měly dát "netoxické" fungující přirozené heterosexuální rodinné vztahy, ale těch už je pomalu jako šafránu. A to je ta potíž, protože nejlepšími učiteli dítěte jsou jeho rodiče, ti, kteří ho vychovávají, provázejí, směřují, podporují, milují, chválí a i trestají. Ukazují mu určitý kladný vzorec chování, který není vždy snadné dodržet, neboť být rodičem, učitelem a vychovatelem je secsakramentsky těžké. Chce to spoustu vlastního učení, sebeodříkání, schopnosti měnit svá zajetá dogmata, abychom místo dobře míněného, jen všechno nezkazili. 

Hlavně až do konce života nemáte 100% jistotu, že jste byli úspěšní, protože se občas i ty nejlepší snahy těch nejlepších rodinných učitelů minou účinkem a musí přijít na řadu metoda, kterou všichni nesnáší. Je to výuková metoda padnutí na hubu. Pohled na takového jedince je tristní. Bohužel jsou ti, co se učí z poučení jiných a ti, kteří se učí jen vlastní zkušeností a tam těch pádů může být i několik. Tento jedinec má potom velké štěstí, že ho jeho rodinní učitelé neodvrhnou zpovzdálí   pozorují, zda nastal nebo ještě nenastal čas opětované pomoci.

Vraťme se však do doby počátku 20.st., kdy dědeček o svém vzdělání zanechal tento záznam:

 Dětství -  vzdělání

       Rok 1914, jdu do školy. Od otce pozdravuji pana Seidla (sedávali spolu ve vinárně na náměstí), papírníka a knihkupce a dovoluji si požádat o vše potřebné pro první třídu. Platím zlatkou (rakousko-uherská desetikoruna. Poprvé a naposled.

     Do školy jsem začal chodit v Přibyslavi za císaře Františka Josefa I., v roce, kdy v červenci 28 vypukla 1. světová válka, která neměla do té doby v lidských dějinách obdoby. Pamatuji si vstup do třídy, jako by to bylo včera…Na čelní stěně třídy - obraz císaře pána a kříž s Kristem.

    Do této chvíle jsem si užíval volnosti, chlapec v otcově cihelně. Osazenstvo cihelny v Přibyslavi tvořilo7 rodin cihlářů asi se 30 dětmi a 2 rodiny Cikánů, také cihlářů asi s 15 dětmi. Od dětství jsem rostl v té směsi sociálních protikladů, což kupodivu fungovalo. Děti v té době byly ohleduplnější jak k rodičům, jiným dětem, ale i zvířatům. A přesto jsme se navyváděli nějakých lumpáren.

     Kromě toho objekt nebyl oplocen a protože na hranici pozemku cihelny se rozkládal cikánský tábor, hráli jsme si také i těmi cikánskými dětmi. Cikáni si chodili do cihelny pro vodu, případně v zimě prosili otce o krmení pro svá zvířata. „Pán velkomožný my sme dobrý.“ Otec jim většinou vyhověl. „Jděte za mistrem, ten vám nafasuje.“ Možno říci, že otec vycházel s Cikány dobře a já také. Cikáni v mém pojetí tak, jak jsem je znal byli daleko čestnější, věrni svému způsobu života a tradicím, než velká část dnešních „Romů“. Přitom měli život těžší a občas se pohybovali na okraji společnosti. Taky můžu říci, že když na naších pozemcích měli Cikáni svůj tábor, nikdy jsem neslyšel, že by se něco ztratilo.

     Vzhledem k tomu, že se otec za války vrátil ke správcování, začal jsem v roce 1915 chodit do školy v Nové Cerekvi. Každý den šest kilometrů obě cesty. Ze zámku, kde jsme bydleli, do vesnice, pak přes kopec Babický do stanice Nová Cerekev a za ní byla škola. V létě cesta celkem šla, ale v zimě to bylo horší. Chodilo se v dřevákách a ti starší nám mladším museli ve sněhu vyšlapávat cestu. Od jara do podzimu jsme chodili bosi.

     Škola byla původně dvoutřídka, 1.- 5.ročník, ale během války došlo ke spojování tříd kvůli nedostatku učitelů. Vzpomínám na učitelku Lepičovou, takové díťátko, která nás jednu dobu měla v jedné třídě 101. Haranty od první do páté. Kromě ní tu fungoval kaplan, sportovní figura, do výšky a šířky asi jako Josef (bratr snachy 190 cm a 100 kg) Ten s námi zápolil. No… on s námi nezápolil...on nás chytnul a zdálo se, že nemůžeme skončit nikde jinde něž v pekle. Vždycky na nás vlítnul, měl takovej bejkovec a tím nás řezal. Takže to milosrdenství boží do nás vtloukal tím klackem. Jednou ti největší darebáci chytli asi deset sršňů, a když žáci odešli, vpustili je do třídy. No.. to byl tanec.

   V 1918 jsem už chodil na měšťanku. V paměti mi utkvěla učitelka Mohelská, která věděla, jací jsme lumpové. Při výuce dokázala velmi dobře používat pravítko. Mnohdy jí to však nebylo nic platné. Protože nás musela nejdřív chytit.  Naštěstí pro nás byla tlustá a než se rozeběhla, byl už kluk doma. Byla to špatná doba nejen pro žáky, ale i pro učitele. Nedostatek učitelů přetrvával za války i po ní a dobrých učitelů bylo jako šafránu. Co jeden kantor naučil, to jiný zase kolikrát zkazil, I přesto mě ve škole bavilo všechno, kromě češtiny.

    Po ukončení měšťanské školy jsem navštěvoval jednoroční učební kurz při chlapecké škole v Chotěboři. Od 24.6.1923 do 30.6.01925 jsem pracoval jako elektrotechnický praktikant v městském elektrotechnickém podniku městské obce Přibyslav. Byl jsem hodnocen jako svědomitý, spolehlivý, pilný a dbalý pracovník, a proto mě zastupitelstvo doporučilo ke studiu na Vyšší škole elektrotechnické v Praze, kam jsem měl nastoupit 9.9.1925 a kde jsem 28.8.1928 úspěšně složil maturitní zkoušku. Hned po ukončení školy jsem začal pracovat jako projektant v elektrárně Dražice. Místo to bylo opravdu dobré, jak podle platu tak pro můj profesní růst. Bohužel v 1931 jsem místo opustil, sice dobrovolně a z vlastního rozhodnutí, ale nerad a ne bez příčiny. Důvodem byla špatná situace v rodinném podniku. Jestliže jsem nechtěl dopustit, aby otec zkrachoval, musel jsem se začít věnovat cementařině na plný úvazek

      Finančně jsem se snažil otci vypomáhat už v době studií. Studium bylo rozděleno na semestry a každý semestr jsme ze silnoproudu, slaboproudu a strojírenství dělali rysy. Jejich vypracování mi nečinilo žádné problémy, ale jiným spolužákům dost značné. Pilátovi, jehož otec byl ředitelem Živnobanky a zajímal se úplně o jiné věci, hlava elektřinu moc nebrala a já mu za 500 korun vypracovával rysy. Podobných kunčaftů jsem měl asi osm. Pilát se nakonec dostal do Arény na Smíchově, kde hrál a kam chodili i známí herci. Já zase mohl svému otci vypomoci tím, že jsem ho zbytečně finančně nezatěžoval.

   Jak jsem stíhal udělat ty rysy? To bylo jednoduché. Jezdil jsem do Prahy prvním vlakem ve čtyři hodiny, takže jsem byl brzy ve škole. Domluvil jsem se se školnicí, které jsem občas pohlídal haranta a přitom jsem měl čas na výkresy (její muž topil ještě jinde, vždycky ji připravil zátop a ona to jen podpálila).

    Mohu říci, že jako student jsem si vydělával poměrně slušně. A to jsem ještě po návratu domů většinou vyráběl skruže.

    Ve firmě svého otce jsem byl zaměstnán od 1926. Zprvu jsem byl veden jako pomocný dělník, od roku 1931 jako vedoucí síla. V roce 1936 jsem získal živnostenský list na „obchod s kamenem, vápnem atd.“ a od roku 1940 (přesně od 1.7.) jsem se stal spolumajitelem firmy.

(na téma měsíce-leden21)