Špindl po druhé

Rok se sešel s rokem a opět je tu výroční výjezd našeho dámského klubu Expedice. Vzhledem k nadšení, navzdory ne moc vstřícnému počasí, z loňského pobytu ve Špindlu, bylo již tehdy rozhodnuto, že nám tento cíl zatím vyhovuje, a proto se bude místo pobytu nebude měnit.  Koneckonců ani jsme nemohly, protože nebylo splněno přání naší družky a to dorazit na Luční boudu.

Nejdříve bylo nutné zajistit ubytování, a protože jsme chtěly podniknout výšlap po hřebenech, napadlo nás ubytovat se na Ehrlbašce. Bohužel, nebo později, bohudík byla obsazená, neboť se nám naskytla možnost pobytu v hotelu Harmony. Musím říci, že to byla trefa do černého, hlavně co se jídla týká. Já a nejen já, byla nadšena švédskými stoly. Možná je možná nadšení zkresleno tím, že konečně jsem pár dnů nemusela vařit, ba naopak jsem si jen pochutnávala.

 Stejně jako loni i letos jsme podnikly procházku po Špindlu, cílem byla jakákoliv restaurace s dobrým jídlem. Ale jak to bývá, plány se mění. A tak z krátkého posezení na terase Silver Rocku           s  krásným výhledem kamkoli jsme se rozseděly, padla na nás příjemná únava a výsledek byl jasný…přímý návrat na Harmony,  koneckonců  musí tu být výborná kuchyně.

Vrcholným bodem naší výpravy byla již zmíněná túra směrem na Luční boudu a bylo se třeba na ni řádně posílit, což jsme udělaly. Docela zodpovědně, nejsme žádné dorostenky, moc dobře jsme věděly, že nám 23km v nerovném terénu dá zabrat.

Jediná věc, která by nám naše plány mohla překazit, bylo počasí. Proto bylo připraveno několik variant.

Krakonoš nás měl ale rád a vyšla nám ta nekrásnější trasa, která začala pod Medvědínem, k Dívčí lávce,                    šíleným výstupem přes Jelení boudy směrem na Špindlerovku (samozřejmě se zastávkou, letos byla obsluha česká a velmi příjemná (ale to byla i loni) a dál po cestě (nevím, zda má pořád tento název) Česko-polského přátelství na Malý Šišák a po polské straně nás čekala asi osmi kilometrová kamenitá stezka s krásným pohledem do Polska u Poledního kamene.

 Naše zdlouhavá cesta po vrcholech byla odměněna nádherným pohledem na Malý a Velký stav (Já se nemohla vynadívat, znala jsem je jen z pohledů a dokumentů, což se nevyrovná skutečnosti).

 Kolem půl třetí odpoledne jsme dorazily od polské strany konečně k vytouženému cíli… k Luční boudě. Luční boudu jsem znala z dětství. Otec jako náruživý lyžař a běžkař měl často Luční jako svůj cíl a já ve své mladické blbosti jsem mu chtěla dokázat, jak jsem dobrá, tak jsem to vždy hnala na doraz a po návratu, jsem se nebyla schopna najíst, jak se mi klepaly ruce. Musela jsem si jednou držet druhou, abych dala lžíci do pusy. Dnes jsem byla ale Luční příjemně překvapena, čisto, útulno a ta restaurace, a rychlá ochotná obsluha a to kuře s pivkem. Mňamka!

Kdyby nás netlačil čas, pobyly bychom déle. Avšak čas a radar počasí byly neúprosné. Cestou zpět jsem načerpala energii na hodně dlouho.


 Trasu údolím Bílého Labe jsem šla někdy v patnácti, a proto po těch letech jsem byla  jako v rauši a nemohla se nabažit té krásy (kromě toho tohle u mě běžně způsobuje skvělé jídlo a pití, takže kdyby endorfiny svítily, byla jsem jedna velká po kamenité stezce hopsající  přerostlá světluška).

Kolem 18.00 jsme dorazily k počátečnímu bodu, tj. k Dívčí lávce  s momentálním nápadem, že na závěr naší akce si dáme na něco ostřejšího, že si dáme tulamůrku, že se nejvíc hodí. A tak nadšené vším a všemi, nás obsluha od vedlejšího stolu vrátila do tvrdé reality. Něco ve stylu zákazníku neobtěžuj.

„ Nemám chuť si tu něco dávat!“ pronesla jsem nahlas, „ dám si jednu, až dorazíme na hotel.“  

Zbytek souhlasil, zvedly jsme se, řekly postiženému stolu na shledanou a odkráčely.

Cestou do Harmony  jsme ironicky komentovaly, že to asi nebyla majitelka a najít dnes spolehlivé zaměstnance je asi jako hledat jehlu v kupce sena.

Ale to vše jsme si vynahradily v Harmony, a tak jak jsem si užily den, užily jsme si i večer.

Jedním slovem…. výroční výjezd do Špindlu do Harmony  a hlavně túra na Luční se excelentně vydařil. Energetický náboj, doping na celý rok.

Díky mé skvělé drahé přítelkyně z dámského VIP klubu Expedice!!!

    

 

Komentáře

  1. Odpovědi
    1. To byl... navíc, Krkonoše jsou moje srdeční záležitost, v lété nebo v zimě...😊

      Vymazat
  2. Já jsem podobně jako ty vděčná za servis, uvařené jídlo a potažmo lovení toho jídla v obchodech. Vychutnám si plnou měrou, když je mi to dopřáno.
    Letos hned po jarním covidu jsem byla ve Špindlu s dcerou vybírat ještě vánoční dárek a chcalo nám nonstop.
    A tak jsme projely hrady a zámky, když se počasí maličko stabilizovalo, udělaly jsme si pár pěkných vycházek.
    Vy jste měli větší kliku a obrázky jsou moc hezké.
    Vivat Krkonoše.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hory miluji v létě, v zimě, dokonce jsem se v mládí chtěla do Krkonoš i přestěhovat

      Vymazat
  3. Byl jsem kdysi s dcerou na Petrově boudě. V zimě. To už je ale hodně, hodně dávno, ani nevím jestli ty hory ještě stojí ...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hory stojí:), ale Petrova bouda lehla popelem, teď stojí nová. A díky za typ, dívala jsem se do mapy, zdá se, že by to mohla být zajímavá túra :)

      Vymazat
  4. V Krkonoších jsem byl v poslední dekádě 2krát a předtím nikdy, jezdívali jsme jen na Slovensko a do moravských hor, třeba ve Vysokých Tatrách jsem byl už více než 20 krát.
    Petrova bouda byla ještě zdevastovaná požárem, netušil jsem, že postavili novou, tehdy se řešilo, zda požár nebyl úmyslný a nešlo o pojišťovací podvod, protože prý nebyla ekonomicky výnosná.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky