Člověk míní, vláda mění.(náš volný čas)

Ach…jak jsem si to krásně plánovala! Toho volného času, který mě čeká a jak pod rouškou psychického a nepedagogického nátlaku (ale ve finále 100 % účinného) jsem tlačila na Mladšího v pro mě zásadní záležitosti, a to v získání ŘIDIČSKÉHO PRŮKAZU HNED NAPOPRVÉ!!!  Povedlo se!!! I když .. vidina jeho samostatného ježdění na tréninky se začala pomalu vzdalovat stejně jako týden před závěrečkami (9.9.) obava, aby nepřišla nějaká covid-opatření týkající se autoškol.

Jeden by řekl: Hurrá! je samopojízdný, můžeš se věnovat sama sobě. Jo… velký kulový….Zrušili nám tréninky…. A opět by jeden řekl: No a? Je mu osmnáct život, už je jeho boj. Možná, ale to by musel mít asi jinou matku. Já a Starší jsme povahami podobní, prý neumíme odpočívat, ale to je hloupost, protože já si nejlépe odpočinu, když dělám něco svého a sama.

Zpět ale k Mladšímu chlapci. Chlapec je skutečně obdařen sportovními vlohy, ale...ale zároveň potřebuje i občas buzeraci. A proto… proto hraje fotbal, aby se rozvíjel a rostl, ale především, aby ho buzeroval někdo jiný a ne já, protože už mě to po letech nebaví.

Jenže nám teď zrušili ty tréninky… 4x týdně! A místo tréninků musím nastoupit já.( alespoň si zlepším fyzičku, ale to dřina :(  ).  Naštěstí mám zbraň, chlapec je student, já výdělečně činná.

„Už jsi posiloval?“

„Ne nech mě, mám rýmu.“

„Na to ti kašlu, posilovat můžeš v teple.“

„Bolí mě záda.“

„To nevadí.“

„Prosím tě, jdi z pokoje a nech mě! „

„Až uděláš jednu serii.“

„Neudělám.“

„Tak já se nehnu.“

„Odstěhuju se.“

„Ok. Teď už udělej ty serie dvě.“

Chlapec má vlastně matku rád, odposiluje a matka spokojeně odchází.

Další den a vlastně stále dokola

 „Čau, do 12 jsem doma, jdeme si dát výběh.“

„Nejdu, po včerejšku mě bolí všechno.“

„Ok. Co bolí, to sílí. Tak prosím tě na tu 12. Ty pak chceš auto?“

„No jó prosim tě.“

„Začíná poprchávat, půjdeme na okruhy do lesa.“

Dítě se škodolibě usměje a pronese: „Chtěla jsi běhat tak nekňuč a jdeme naší trasu!“

Mlaďas, neví, že já vím, co očekává za odpověď, ale já nejsem z cukru a trocha bláta mě nezabije!

„Dobrá, jak chceš.“

Běh byl příšerný, po doběhu jsem vypadala jako cyklokrosař. Synek mi samozřejmě svými sprinty dával najevo, že bych mu nestačila ani na kole. Ale vlastně trénoval to, co má, sprinty, až tedy na ty tři krosy, kde se zdálo, že se bude muset vrátit a vytáhnout mě z bahna.

„Jsi spokojená, dobrá trasa.?!“ Z očí mu šlehají zlomyslné plamínky a prozrazuje ho i úsměv (to jsem ti to dal). Odpovídám ve stejném tónu a díváme se do očí, jako kdo z koho.

„Samozřejmě, všechno co ti prospívá, s tím jsem spokojená, zítra tedy posilování. A neboj, nenechám tě vypadnout z tréninkového rytmu.“

„No to né, doufám, že začnou tréninky.“

V duchu si říkám: já taky, ty budeš jezdit sám a já se budu věnovat sobě – krásná představa.

Docházíme svorně k bráně a pomlouváme partnera jedné sestřenice., dokonce se shodneme na tom, co je to za vola. Jsem ráda, že i když je to syčák, tak mi dává možnost trávit s ním alespoň část jeho času. Vážím si toho, protože zneužívám vlastně situace, a to že dávno neplatí, že na venkově všechny děti alespoň nějak sportovaly,  a proto  on, kluk ze samoty, musí nakonec dát zavděk společnosti své matky.

 

Odpověď na otázku, co nato jeho otec? Má k tomu samozřejmě také správný přístup v  prohlášení. že je to synův boj a že musí sám.  

Hm…podle mě chlapec v boji ale potřebuje týlovou zálohu s bičem. Ráda se toho ujmu.

...........

Otec a povzbuzující manžel v jednom s úsměvem: „Díval jsem se na vás, měla bys trochu přidat, ten půl kilometrový náskok, co měl chlapec… no nikdo nemládnem. Kdybys chtěla jít ještě běhat, můžeš jít se mnou."  To je vtip, myslím si  a šlehnu pohledem.

A takhle my si tady žijem! :)

 

 

Komentáře

  1. Mám toto úspěšně za sebou a ráda si čtu tvůj mateřský desetiboj. Tak hrdě hlavu nahoru, může být i hůř.
    Když jsem za dva dny přepsala diplomovou práci mé drahé paní ing., též jsem si připadala úžasná. Dodnes vím, že zvládnu napsat jak bakalářskou, tak diplomovou práci, chodit do práce a ještě u toho vařit, péct a nakupovat.
    Tak zdar mateřství !

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Upřímně se směju, vidím, že úspěšných pisatelek diplomek, bakalářek a seminárek, aniž bychom to studovaly je více:), musím ale říci, že mě to de facto vždy obohatí, vědomostně, finančně i tím, kdo dnes všechno může studovat a co se dá studovat:)

      Vymazat
  2. Myslím, že (vzhledem k nouzovému stavu) by ti mohli dát trenérskou licenci bez zkoušek.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A víš, že asi jo, hlavně po včerejším rádoby ladném přeskoku přes kalužinu a následném uklouznutí a přistání v bahně:)

      Vymazat
  3. Jo jo když se ke zmatku mezinárodním přidají zmatky na druhou na vládní úrovni...

    OdpovědětVymazat
  4. Běhání je pro mne nezáživné. Vždy jsem je měla z donucení jako doplněk k hlavnímu sportu. Teď, co nám tenis zavřeli, cvičím doma i posiluji, ale není to ono.
    Jsi dobrá, že se vybičuješ s potomky.

    OdpovědětVymazat
  5. Já to mám stejně, akorát že jsem si na běhání vytvořila návyk a i sama sebe přesvědčila, jak je úžasné. A pravda je, že když se vrátím z práce, a potřebuju vyčistit hlavu, je to to nejrychlejší: převléknout se a vyrazit.... Jak se říká: z nutnosti ctnost :)

    OdpovědětVymazat
  6. Běhat se synkem po lese, aby nezanedbával trénink, ty jsi tedy matka do nepohody :).

    OdpovědětVymazat
  7. Možná to zní konzervativně, ale moje přesvědčení je, že mladí potřebují pravidelné povinnosti, a tento rok je k tomu nutí pramálo, ba naopak a na pohodlí se zvyká velmi rychle. Proto mi také nezbývá nic jiného než být milující matka se sklony k vytrvalé buzeraci :)

    OdpovědětVymazat
  8. Milující matko, tleskám ti a obdivuju. A taky ti neschází humor, tvoje pošťuchování má nakonec úspěch a dokonce je užitečné. Užívej si synů, teď na ně máš čas. Až někam odejdou, budeš mít na sebe času dost ☺

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky