Co dokáže úsměv?

„Co dokáže úsměv?“

Co dokáže úsměv? Pokud se usmíváme pro sebe, protože úsměv vychází z našeho rozpoložení, že jsme v “pohodě“, je to v pořádku. Ale nezapomeňme, že náš pozitivně naladěný úsměv může v některých jedincích, které chceme svým úsměvem přesvědčit o úžasnosti a pozitivitě kolem nás, vzbudit naprosto opačné reakce.

Úsměv dokáže skutečně divy, dokáže nás příjemně naladit, povzbudit, rozradostnit……. a dokáže nás i pěkně vytočit, naštvat, rozzuřit a možná ještě hůř.

Ještě dnes vidím v jasných barvách, jak jsem si šla pro syna do školy a na chodbě stály ve špalíru učitelky a jedna po druhé spustila výtky k chování syna. A poslední pohoršeně pronesla: „ Já mu upřímně domlouvám, a on….on se mi nepokrytě směje!“. V té chvíli jsem měla co dělat, abych se nezačala usmívat i já. Vzpomněla jsem si totiž na to, že ve smečce podřízený vlk také vykouzlí grimasu podobnou úsměvu na znamení  usmíření. A tak jí povídám: „ On se vám nesměje, on se usmívá na důkaz toho, že chápe, co provedl.“ A samozřejmě jsem se usmála. Usmála, řekla na shledanou, otočila se a odešla.  Korunu tomu nasadil syn, který se rozloučil slovy: „Tak na shledanou zítra.“ 

Na jeho pozdrav odpověděla pobaveně jen ředitelka, která moc dobře věděla, že pro mého syna škola bude výzva, bohužel ne v tom smyslu, že bude chtít být vzorným žákem.

Úsměv na naší tváři ve vhodnou chvíli může změnit i chování.

Můj otec byl svého času úspěšný muž, vedlo se mu, jak se říká, na všech frontách. Pravda je, že za mnohé vděčí mé matce, která byla a stále je velmi akční a která mu při svém pracovním vytížení stačila poskytovat ještě fullservis.

Pravda také je, že od určitého roku otec jako by rezignoval na aktivní život a jeho zálibou se stalo to, že se rozhodl nám dokázat, že se bez něho neobejdeme. Když zjistil, jsme schopni fungovat i bez něho, ba naopak díky některým změnám se nám začalo i dařit, začal matku citově vydírat

„ Nikdo o mě nestojí, už nechci žít, půjdu a zastřelím se.“

 Tohle byla jeho oblíbená replika.

Jednou jsme seděli na terase, klid, pohoda, než se ozvalo: „ Nikdo o mě nestojí, už nechci žít, půjdu a zastřelím se.“

Matka se usmála a sledovým klidem mu povídá: „ Tak už se tady konečně zastřel, ale vzadu u rybníka, ať po tobě nemusím tady uklízet ten bordel!  A jestli si myslíš, že půjdeš do země, tak to ani náhodou! Šoupnu tě do přesýpacích hodin a budeš makat i po smrti!“

V té chvíli by byl slyšet i špendlík, kdyby spadnul na zem. Otec jen zíral, nevěděl, co říct a nasupeně odešel.

Bylo to dobře, už se to nedalo vydržet , v minutě jsme všichni propadli v huronský smích.

A otec?

Od té doby je klid, přestal se střílet a umírat.

Asi se mu nechce do přesýpacích hodin.

Tak mocný může být úsměv od milující manželky.