Na svatého Josefa, brambora je zaseta...

 

Na svatého Josefa, brambora je zaseta, zní stará pranostika.

 Do jaké míry platí dodnes nevím, ale při běhu jsem zjistila, že z místních sedláků (dnes farmářů) má zaseto jeden a pro jistotu to raději šoupnul pod plachtu.

 Nostalgicky jsem zavzpomínala na časy dětství a mládí, kdy sázení brambor pro rodinu a bližší příbuzenstvo bylo něco jako příprava na válečnou výpravu a já sama jsem od otce v době svého mládí dostala jednou facku za to, že jsem chtěla osazenstvo pobavit tím, že jsem v momentě, kdy nešel nastartovat traktor, zapěla: „Král do boje táh, do veliké  války…“ Dál jsem už nezpívala, to jsem dostala tu facku, což byl začátek typického koloritu, který předcházel sázení brambor. tj. rodinnou scénou, kdy to vypadalo, že se sázet vůbec nebude. Skvělé bylo, že scéna byla vždy jiná.

Scéna1:

Matka ječí na otce, jestli se nepomátl a jestli se neuklidní, že odchází. Babička se otáčí na matku, a ironicky poznamenává: „Já jsem ti to říkala, že je to rapl, ale ty furt že je hodnej, inteligentní a pracovitej!“ Dědeček se směje: „Ta sedla! Taková facka, to je lepší než tisíc namluvených slov.“ S moudrostí moc nepochodí u strýce a tetičky, kteří coby pražští intelektuálové nám vesnické pracující inteligenci přijeli pomoci, jsouce přesvědčeni, že nás svou pomocí spasí. „Anton, to snad nebylo nutné, hned použít násilí, spíš by bylo dobré vysvětlit, že tuto píseň by neměla zpívat, nebo nás zavřou“ Tato věta otce rozžhaví do běla. „Tak násilí, jaký násilí, vždyť si ten spratek ze mě dělá prdel!!“ hystericky řve otec. Já jsem nafouklá, přítomná sestra sestřenice s bratranci se mi smějí. „Anton, měli bysme sázet, nebo to nestihnem,“ pronese s klidem dědeček a přihne si z placatky.

Tato věta moudrého muže zklidní emoce.

Samotným sázením brambor vás nebudu unavovat, i když jízda na babosedu je také občas adrenalinová. A tak přikročím k závěrečné scéně:

„Teda, Anton, tak rovný řádky, tos ještě neměl,“ lichotí strýc. „Tak to bysme se měli odměnit?!“usmívá se dědeček, a to už všichni sedí v pivnici, babička pomáhá matce přinést jídlo, otec nabízí pivo, dědeček přináší jakamárus, a protože ještě nikdo neřešil otevřený oheň v domě, z krbu sálá příjemné teplo. My (myslím omladina) dostáváme celých 25korun československých a cpeme se, co to jde.

A takhle jsme si za totáče sázeli brambory.

Ale doba se měnila. Na konci otcovy pěstitelské éry byl k sázení zapotřebí jen jeden člověk, měli jsme sazeč na brambory, posádka nebyla potřeba. Škoda, protože když teď vzpomínám na jakékoli rodinné sešlosti, stály za to.

Osoby a obsazení:

Já, sestra, sestřence a bratranci: puberťáci

Otec: vedoucí právního oddělení

Matka: vedoucí laborantka oddělení spadající pod ČSAV

Dědeček: elektrotechnik, soudruhy pasován na dělníka

Babička: vychovatelka, soudruhy pasována na dělnici

Strýc a teta: stavební inženýři.

Soudruzi z nás museli mít radost, byli jsme skutečně pracující inteligence.