Lasagne

Vždycky když jsem se odněkud vracela, ptala se mě babička a později i máti (to už jsem měla vlastní rodinu), co má uvařit a upéct dobrého. A když to tak pořád slyšíte, sami jste milovníci jídla a vaření patří k vaším oblíbeným činnostem, začnete se i vy ptát: „Tak co ti mám dobrého uvařit?“

„Ahoj, kdy pro tebe mám dojet na soustředění?“

„Čau, Děvče!“

„Já ti dám facku!“

„Nebuď suchar, mutti.“

Úvodní konverzaci máme za sebou.

„Tak… kdy tě mám vyzvednout, Schatzi, a co ti mám dobrého uvařit?“

„Lassagne, lassagně a prosím hodně!!! Jo… a v 11.45 přijeď, neopozdi se, prosím. Znáš se.“

 Je to jako poslouchat manžela, stejná replika. Zakroutím pro sebe očima a nekomentuji to, jen začínám litovat, že jsem si tu facku nedala sama, že jsem nedržela pusu, mohlo mě napadnout, že to zvíře bude chtít to, co si raději dávám v restauraci, než abych se s tím patlala doma. S bohem myšlenko na nějaké jednoduché jídlo….

Bohužel, slyším sama sebe, ponořené do své sebestřednosti a nadutosti: „To víš, že jo, cestou domů se stavíme u řeznice a koupím maso. „

Konečně doma….. „Tak co, chceš jídlo hned nebo stačí k večeři?“

„Teď jsem po obědě, k večeři stačí.“

„Ok, jdu běhat.“

Dítě se na mě podívalo výrazem typu, jestli jsem se náhodou nepomátla, a tak mu říkám, jestli nechce jít se mnou. Dostává se mi naprosto logické odpovědi: „ Teď jsem se vrátil ze soustředění a zítra mám dvoufázový trénink?!“ Načež mám chuť ho točit, odpovídám: „No, a…. , tak nechoď, když už nemůžeš.“

 Směju se a synek vyhrožuje, že kdyby byla soutěž o nejhorší matku roku, přihlásí mě.

Je šest navečer a já, kandidátka na nejhorší matku roku, začínám vařit. Recept na lassagně plus minus znám, ale protože vycházím z ingrediencí, které mám doma, recept se občas liší.  Beru na pomoc italskou kuchařku. Tu po chvíli zavřu, protože mi chybí asi třetina věcí.

Postup při unáhleném rozhodnutí uvařit lassagně, dnes byl tak trochu po werichovsku, tj. přiměřeně, přiměřeně, jediným přesným množstvím bylo 1kg mletého předního hovězího, potom to jelo podle citu: jedna šalotka se mi zdála málo, tak jsem na oleji orestovala hned dvě, k tomu šoupla mleté, osolila, opepřila, chvíli restovala a na konec přidala bylinky: saturejku, rozmarýn, tymián…Poté jsem si připravila bešamel (no, bešamel, těžko říci), tzn. na másle osmahla cibulku nebo šalotku (když je), přidala hladkou mouku a přilévala mléko do té doby, až když jsem byla spokojená s konsistencí, přidala jsem i špetku muškátového oříšku. Mezitím se mi dovařily těstoviny, pro mě kritický bod, protože se mi vždy alespoň dvě lassagně spojí. Šup s nimi do studené vody a nechat  odkapat.

Konečně finální fáze, vrstvení. Pekáč, jsem vymazala olivovým olejem, dávala vrstvu bešamelu, vrstvu lassagní, vrstvu mletého, a tak opakovala, dokud je „materiál“. Poslední vrstva končí slabší vrstvou bešamelu a na to sýr, ideální podle mé chuti mozzarella a parmezan, ale protože byl sežrán, dala jsem nahoru goudu. Posypala kořením na pizzu. Dala do vyhřáté trouby a pekla, jak je známo do zlatavé barvy sýra.

Mezitím je čas na salát či saláty, anebo jen nakrájené okurky, rajčata a kapie.

„Čau, co tady děláš?“ ptám se Staršího, vyndavajíc lassagně z trouby a sypajíc na ně čerstvě nasekanou bazalku.

„Brácha mi poslal sms, že děláš lassagně, tak jsem se stavil.“

„Jak stavil?“ „ Ta tvoje šamzoletka snad nevaří?“

„Nazdar,“ slyším manžela, „to je dobře, že ses stavil, máme lassegně.“

„Čús , vole!“

„Čau, debile! Si přišel, máme lassagně.“

„To mám i na zejtra!“  zřetelně artikujuji.

Trojhlas: „ Tak to asi ne.“

„Já se ti divím, že to neděláš na větší plech?“ přichází „chytrá rada“ od manžela.

„To je logisch, né,“ kvituje Mladší.

Zaznívá huronský testosteronem prosycený smích.

Nic neříkám, seknu pohledem a rychle si nabírám a odcházím.

„Snad ses neurazila? Ale máš to dobrý!“ slyším hýkání z letní kuchyně. A přemyslím, že příště se na ně vykašlu. Hm… ale mám to dobrý!