Cestička k domovu......

Doufám, že mi bude dopřáno běhat co nejdéle, bez ohledu na to, že nemám ideální běžeckou postavu na delší tratě, musím sebou nést vepředu i vzadu (proto své sestře skrytě závidím, její štíhlou postavu jako stvořenou pro běh). Avšak když něco děláte léta, dostává se vám to pod kůži a vy pokud to nemůžete dělat, strádáte. Proto je pro mě osvobozující a relaxující běh. Když běžím za krásného ještě čerstvého slunečního dne krajinou, často mě přepadá sentiment a ač nejsem poeta, recituju si v duchu básničky opěvující krásy naší země, které jsme se učili ve škole. Bohužel si většinou pamatuji jen první sloky, takže si je melu pořád dokola, pak mi dojde síla a jediné, co mám v hlavě je doběhnout, a zpěv  skřivana čí jiného opeřence mi už nezní poeticky a  krásně zrovna jako nejdříve pohádková cestička vinoucí se poli mi připadá ke konci jako hnusná schválně nekončící štreka...

             

 Naštěstí se během dne zmátožím a znovu vybíhám na jednu z tras za recitace  " Čechy krásné, Čechy mé..... :)

P.S.

Foto pořídila má sestra, kterou jsem pod návalem euforie z krásy kolem sebe nutila dělat během tratě fotky s tím, že na rozdíl ode mne když se zastaví, dokáže se znovu rozeběhnout