Cesta do Plzně

 Z časových, ale vlastně především z důvodů daného stavu okolností kolem nás, jsme dovolenou v zahraničí letos odpískali. Avšak zůstat doma a nikam nevyrazit by znamenalo, vzdát se získání energie na příští rok, protože jak je známo, kolikrát stačí prostě „jen vypadnout na pár dní“ a už se baterky dobijí.

Tak kam vyrazit, aby byli oba spokojení? Rozhodnout jsme se museli rychle, neboť jediná možnost letos někam jet byla časová rezerva, kdy synek bude odvezen na soustředění.

Před pěti lety jsme navštívili Plzeň. Byli jsme jí nadšeni, tak proč se nevrátit?!  Celý prodloužený víkend měl jen jeden háček: najít ubytování. Hotely v centru byly dávno odsazené, a tak nakonec padla volba na hotel Parkhotel. A volba ve finále byla skvělá. Hotel naprosto splnil naše požadavky od jídla, ubytování, ochotu personálu…. a především….vychytali jsme termín, kdy jsme si užili i klid. Navíc pro milovníky tenisu připravené tři kurty.

Chtěli jsme vypnout alespoň na chvíli, dohoda byla jasná, nehrotit čas, kromě věcí, které se musely zamluvit. A tak po příjezdu přišel na řadu nejdříve lehký pozdní oběd, následovala siesta a od šesti hodinová tenisová bitva s manželem, který si myslí, že jsem asi sprinterka. Alespoň mi k večeři pěkně vyhládlo. Porce velká, jídlo chutné, pivo… co dodat, Já si pochutnala, kdyby mě viděl výživový poradce, zaplakal by.

Stěžejním bodem programu, byla však „Biertour“ příští den s následujícím programem: snídaně (výborná), taxík, prohlídka plzeňského podzemí  (získáte tzv. pivěnku, tu jsme proměnili hned vedle „Na Parkáně“, pivovarnické muzeum ( opět získáte pivěnku), pokračovat směr oběd  „Na Spilce“ a pak se uvidí. Prohlídku prazdroje jsme absolvovali minule, proto jsme ji vynechali.

„Na Spilce“…. jídlo ani pivo nezklamalo.  Číst jídelní lístek ve mně vyvolal takové nadšení, že jsem vážně uvažovala, že se zeptám, zda by mi neudělali dětské porce, abych si mohla objednat jedno jídlo za druhým. Bohužel manžel můj nápad nesdílel a řekl mi, abych nebyla dětinská a objednala si porci pro dospělé. Jenže co si vybrat?? 

                                                                                                                                                                                                                                                                                                                     

Ve finále moje rozhodnutí padlo na vepřové  špalky na černém pivě, dvou druzích knedlíků a dvou druzích zelí, pro jistotu jsem si ale nechala přinést ještě další porci knedlíků. No božská mana….  Proto když člověk vyšel ze suterénu ven, okamžitě věděl, že se musí někde odpočinout a dát si kávu. V podzemí jsme se dozvěděli, že „U Salzmannů“ je nejstarší pivnice, bylo tedy jasné, kam se budou ubírat naše další kroky. A opět pivo výborné, obsluha jak by smet. Navíc jsme podle jídelního lístku zjistili, že Na Parkánu, Na Spilce a U Salzmannů patří pod jednoho majitele a potěšila nás stejná úroveň.

 Jak to bývá, lidé v dobrém rozmaru mívají pošetilé nápady. Tím naším byl nápad vylézt na věž Sv. Bartoloměje vysoké 102m,(ochoz je jen ve výšce 56m).

Samozřejmě tento výkon si zasloužil odměnu. Dorazili proto jsme do Kopeckého sadů a zasedli jak jinak než  v Restauraci „12“, dalším členu již zmíněného spolku. Kopeckého sady mi učarovali, uprostřed zeleň, podél jedna zahrádka za druhou….krása.

Protože tou dobou na nás padla i krásná únava, rozhodli jsme se ukončit naši úspěšnou „ pivní tůr“ a nechali se odvézt zpět taxíkem na hotel…Na tenis podle plánu už nedošlo, na přesun na terasu po krátké relaxaci síly naštěstí zbyly.

Plzeň jako bod návratu se určitě uskuteční, koneckonců musíme prověřit typy tj.Lékárnu, Lokál a hlavně se vrátit tam, kde se nám líbilo, ale hlavně podařilo se nám alespoň na chvíli vypnout a jen tak si bezstarostně užívat…..

P.S.

Navíc nás těšilo, že Parkhotel patří českým majitelům a jeho čtyři hvězdičky jsou více než zasloužené.