Dobře mi tak

Na cestě"….hm… cesta, tak jak to pojmout, jako podstatné jméno abstraktní, nebo konkrétní? V každém směru se o tom dají psát nekonečné úvahy nebo můžete psát, co jste prostě zažili, třeba neočekávaně, a hned je o čem psát. Jako já.

Svůj příběh jsem nazvala " Dobře mi tak…" a věřím, že po jeho přečtení si v duchu řeknete: " Dobře jí tak!"

Tento týden jsem stejně jako pokaždé dorazila s jedním ze svých synů na trénink. (Z některých míst se těžko dojíždí, proto se odpoledne měním na taxikáře svých dětí). A protože mi čas strávený čekáním přijde zbytečné promarnit, vozím si práci nebo si konečně mohu v klidu číst a samozřejmě, dojdu na nákup. Tak jako i tentokrát.

Cestou přemýšlím, co všechno koupit, kolik tam zase bude lidí a hlavně, zda bude ze 14 pokladen alespoň třetina otevřená.

I cestou mezi regály přemýšlím, co všechno vlastně potřebuji a v duchu komentuji upoutávku na vánoční sbírku v tom směru, že " no to určitě… kdoví kam ty prachy přijdou", přitom plním košík i zbytečnými věcmi.

Jsem u kasy. Slyším, jak zákazníci přede mnou také nepřispívají a utvrzuje mě to v mém rozhodnutí nepřispět.

Pokladní markuje, já hodlám vyndat peněženku a slyším celkem milý, i když už unavený hlas:

"Přispějete na naší vánoční sbírku 30 korunama?"

"Ne, ………..Já vám tady totiž nechám celý košík, protože jsem si nechala peněženku v autě. "

S hlubokým nádechem se ptám provinile:,, Mohu ho někde zaparkovat a dojít si pro ni?"

"Samozřejmě."

Tak tedy zaparkuji vozík. S výrazem nasupené divoženky spěchám k auta. Venku, již běžím. A po celou cestu si opakuji: " Dobře ti tak. Lakomství a marnivost. No to ses ukázala, křesťanko. To tě Pán Bůh potrestal. Teď se modli, aby ti tu peněženku z auta ještě někdo neukradl."

Jsem u auta a zírám na peněženku. Díky bohu. Vracím se. Jsem opět v obchodě u kasy, kde stojí asi deset lidí. Říkám si: "To snad néé! To se mi jen zdá".

"Promiňte, musím až na konec?"

"Ne, hned vás vezmu, jen domarkuju pána."

" Tady jsou peníze plus těch 30."

" To už nejde, mám uzavřený účet."

Přesto jsem sem odhodlaná prosadit svou, i kdybych tam těch zatracených 30 korun měla nechat na pultu.

"Nenene, to nejde, vy si je musíte vzít!" trvám urputně na svém s představou, co se mi přihodí, jestli ty peníze nevezme.

" Tak já vám dám účtenku"

"Díky."

S úlevou odcházím z obchodu. Tak charitu mám za sebou. Snad je to v pořádku.

Jestli si však myslíte, že se můj postoj k různým příspěvkům změnil, zklamu vás. Třeba to byla jen náhoda….