Kouzelná noc

Milá Paměti,

těžko říct, jak vypadají Vánoce očima dnešních dětí, už jenom proto, že na rozdíl od mých vrstevníků jsou v zajetí vánočních příprav (tedy komerčních )někdy už od začátku listopadu, možná i dříve. Nehledě také na další okolnosti, jako je nejen změna rodinných vztahů, morálních hodnot atd.

A aby toho nebylo málo, ještě se do našeho Ježíška začal navážet zmatený Mikuláš ( Santa Claus).

Jako kdyby nestačilo, že v některých zemích zmutoval s Duchem Vánoc.

Proto mi nezbývá než se opět vrátit v čase, kdy jsem byla dítětem.

Jsme křesťané. I když dědeček tvrdil, že máme štěstí, že žijeme teď, protože ve středověku by nás všechny upálili jako kacíře. Možná i z toho důvodu, že pro nás Vánoce byly a jsou tím hlavním křesťanským svátkem, protože oslavuje nový život a to narození Krista.

Jako dítě jsem prožila vždy krásné Vánoce (i přesto že jsem byla jednou na Vánoce bita).

Jedny Vánoce mi však zůstaly v mysli. Vždy si na ně vzpomenu, když se blíží čas vánoční.

Tak plujme časem do minulého století do jedno roku X.

Sněží. Sněží celý den. Včera dopoledne jsem byla s otcem v lese obhlídnout stromeček. Předtím se naši pohádali. Matka ječela na otce, že ho jednou chytnou, a to bude Štědrý den! Otec ji napruženě odpovídal, že je to stejně náš les, který nám ty s***ě komunistický sebraly.

A tak jsem šla tedy s otcem do lesa a vyhlédli jsme si stromeček. Večer jsme se pro něj vrátili. Já s pilkou pod kabátem. Vidím to jako by to bylo dnes. Do lesa jsme šli pěšinou, ale domů jsme se vraceli tou nejkratší cestou. A to bylo přes zamrzlé jezero. Byla jsem jako omámená, všude sníh, ale nebe bylo bez mráčku, plné hvězd.A ten měsíc!

Stromeček jsme v klidu donesli domů a druhý den začaly ty pravé přípravy. Těch jsme se jako děti neúčastnily, celý den jsme proběhaly venku, s babičkou jsme navštívily další příbuzné a to živé i ty co byli na hřbitově.

Po společné večeři všech přítomných příbuzných se konečně ozval zvonek a my děti jsme prchly ke stromečku, nejdříve k tomu, který byl v hlavním domě. Potom jsme se všichni sešly u dědečka. Nadělování dárků v jeho domě je ale jiný příběh.

Avšak tento rok, potom co se všichni rozešli, byl jiný, zůstala jsem s dědečkem sama. Chtěla jsem vědět, co bude dělat.

Je skoro půlnoc. Dědeček povídá: " Tak a teď musíme obdarovat další." Byla jsem jak ve snu. Dědeček začal přeříkávat nějakou tajemnou básničku Hoj ty Štědrý večere ( když jsem byla starší, zjistila jsem, co vlastně recitoval). Vyšli jsme ven. Sníh, hvězdy, měsíc. Dědeček dal pamlsky psům, kteří se potom od nás nehnuli na krok. Ve stodole nalil mléko kočkám. Vzali jsme svítilnu a šli do sadu.

" Ovocnému stromovi od večeře kosti." Jenže země byla zmrzlá. Už jsi nepamatuji přesně , co bylo dál, jen vím, že jsem držela svítilnu, kolem mě pobíhali psi a mě byla zima. Dědeček rozdělal oheň, Psi štěkali a dědeček popadl krumpáč.

"A je to, " najednou povídá dědeček, když tomu ovocnému stromovi nadělil ty kosti. Já byla zmrzlá na kost, to si také pamatuji. Mohli jsme jsme domů…..

I přesto to byla určitě kouzelná noc. Ten zvláštní pocit, ten klid....ten se mi vrací každé Vánoce, když si vzpomenu na tuto tehdy jedinečnou svatou noc.

Jedinečné Vánoce přeje

Cihelna