A někdo zaklepal na dveře, kdo to je?!

Čas zimní, čas vánoční. Doba, kdy my, kteří s úsměvem ať spokojeným, hořkým, či jakýmkoli můžeme o sobě říci, že máme mládí v "tahu" a do důchodu daleko, nás často vede k vyprávění toho, co jsme sami zažili nebo toho, co " vyprávěla moje babička, že jí říkala její babička, co se stalo její babičce". Zkrátka ústní lidová slovesnost, jako vystřižená.

V tomto příběhu se nechci vracet kdovíjak daleko v čase, a že by bylo několik příběhů, kdy na dveře zaklepal někdo, koho nikdo nečekal.

Tento příběh se udál v mém dětství a je jen důkazem toho, že ať se to někomu líbí nebo ne, doba kolem nás se neodvratně mění a s ní i způsob našeho života.

Život na samotách už jen sám o sobě je životem, který buď milujete se vším všudy, a i když vás osud donutí odejít, toužíte se vrátit, anebo, jakmile dostanete možnost utečete. Většina samot má svůj genus loci, který na vás různě působí.

Hájenka, na kterou jsme se dívali z horního patra domu, byla naším nebližším sousedem. Marie, která tu žila, se nám dětem zdála pořád stejná ani mladá, ani stará. Často k nám chodila za babičkou a tetou a dědeček to vždy okomentoval slovy: "Zas je tu ta stará čarodějnice!"

Babička po něm zlostně hodila pohledem, vzala klíče, zavřela psy, otevřela bránu Marii a s tetou odešly do stodoly. Ve stodole byly dveře, které vedly do sklepa pod stodolou. Byl na nich bytelný zámek. Od určitého věku nám holkám sklep nedal spát. A proto, jednou, když se opět Marie objevila, rozhodly jsme se, že půjdeme na tajnou výpravu a odhalíme pravdu!

Vyrazily jsme. Všechny jsme si hrály na hrdinky, ale srdce jsme měly až v krku… Dveře do sklepa otevřené a…. nikdo nikde. Naše zvědavost byla silnější než strach. Nahlédly jsme. Dřevěné schody dolů, oheň v krbu, stůl, lavice. Sestupovaly jsme pomalu dolů, a najednou BUM! Dveře se zavřely. Naše odvaha i zvědavost byla tatam. Chytly jsme se a s otevřenými ústy a vykulenýma očima jsme zíraly nahoru na dveře. Jako bez dechu. A v tom… někdo zaklepal na dveře! Krve by se v nás nedořezal! Nebyly jsme schopné vydat jedinou hlásku, jen jsme zíraly. Dveře se pomalu otvíraly a tam…..Marie !

Tak to už bylo na nás dost! Začali jsme se klepat strachy… co asi bude?! Vždyť je to čarodějnice!!!

" Tak tady je máme, jemnostslečinky!" povídá se škodolibým úsměvem Marie, vedle které se objevila babička. Mrskla po nás pohledem a sykla: "To si ještě vysvětlíme, mazejte domů!"

Doma jsme všechno vyprávěly dědečkovi, který se se svým bratrem rozesmál na celé kolo.

Babička s Marií a s tetou se znaly od dětství, sklep byl jejich něco jako "dámský klub". Karty tam nejen vykládaly, ale i hrály, kromě toho tam vyráběly různé domácí likéry, a jak říkal dědeček, pomlouvaly kohokoliv, na koho přišla zrovna řeč….