Na svatého Josefa brambora je zaseta (asi po xté)
O tom, jak sázení brambor na usedlosti připomínalo test soudržnosti nejen celé rodiny, ale i blízkého příbuzenstva, jsem se zmínila. Zmínila jsem, že i přes výbuchy adrenalinu vzteklého otce na tuto dobu vzpomínám s nostalgií. Navíc si tak vzpomínám, pro matku to byla chvíle životní nejistoty.
Máti má jednu skutečně výjimečnou vlastnost. Výjimečnou
proto, že někteří jsou pro ni ochotni udělat cokoli, třeba i zabít. Tou
vlastností je k-r-e-a-t-i-v-i-t-a, a ne ledasjaká. Moje matka totiž v mžiku
dokáže i skoro ve svých osmdesáti letech vymyslet nespočet možností a řešení,
samozřejmě jedno lepší než druhé. Její kreativita dokázala vyburcovat. A to především otce, když mu něco nešlo. V té chvíli připomínal islandskou Hekku
těsně před výbuchem. Nutno podotknout, že takhle rozpálit, nebo spíš dopálit ho
dovedla ještě jeho sestra. Já jsem to, nevím, jestli bohudík nebo bohužel,
dopracovala jen na úroveň: nikdo mě dodovede nas+at jako ty. Ale i to
obnášelo poměrně značnou známku umu, znalostí a též fyzické zdatnosti
v běhu či v hbitých úhybech před fackou. Ale zpět k sázení
brambor.
I přes naši snahu domluvit rodičům, že stačí jen zavolat a
přivézt čerstvé brambory od kamarádů, se každý rok opakuje stejné divadelní
představení v zahradě pro dva.
V hlavních rolích: otec se svým traktorem a máti na malém sazeči
brambor. A notnou dávkou fantazie připomíná římskou vozatajku.
První dějství je
dramatické, jde tu totiž o matčin život. Každoročně otec nemůže
přepřahnout traktor a sazeč a máti s rukama za zády mu konstruktivně radí,
co má dělat, a hlavně jak. Děj graduje ve chvíli, kdy máti poskytuje otci další
hodnotnou radu, ten nevydrží a začíná se lvím řevem domáhat sekery či
brokovnice a chce matku umlčet. Ta se na něj s klidem dívá a čeká, až se
vyřve, aby ho dodělala replikou: „Tak prosím tě nejdřív konečně připoj ten sazeč,
protože jak vidíš, stejně tě nikdo neposlouchá a stejně ti nikdo nic
nepřinese. Vlez do traktoru, zavři za
sebou a jedem. A ne abys s tím cukal, nebo si ty brambory budeš sázet sám!
Otec s výrazem starého naštvaného čerta poslechne,
zavře za sebou, otevře zadní okénko, aby slyšel příkazy vozatajky a jede se na věc.
Příběh má tak jako vždy dobrý konec. Vše v pořádku,
brambory jsou v řádku a hlavně…máti opět ve zdraví přežila.
Druhé dějství začíná až v době, kdy je nutné přiorat
brambory, a na to je zatím čas….
To zní jako výborná akce, zasmála jsem se.
OdpovědětVymazatJe to takové volné pokračování článku z loňského roku z 19.3.2021. Někdy přemýšlím, proč se říká, že mají italskou domácnost, protože ta česká jim v mnohém konkuruje :)
OdpovědětVymazatPříkazy přes zadní okénko, to je ukázka moderního vrcholového řízení!
OdpovědětVymazatTak by se mnohý krizový menežer lecčemu přiučil.
Určitě, a co teprve když by viděl vozatajku řídit traktoristu mobilem😊
VymazatTchán vždy říkal, že největší brambory stejně vyrostou nejhloupějšímu sedlákovi, proto nemá cenu se nad tím vzrušovat :).
OdpovědětVymazatMůj otec by rozhodně nesouhlasil uz ze své podstaty.:)
VymazatJo pamatuji na bramborove brigady na stredni, i pozdeji jsem brigadnicil u soukromeho zemedrlce, byla tonvzdy zabava...
OdpovědětVymazatTak to mě připomnělo scénu našeho souseda, který podobně sázel brambory. to bylo nadávek a křiku, že jsme ho neviděli, ale slyšeli. Nyní hospodaří na nebeském poli.
OdpovědětVymazatRozumím, některé činnosti dokáží odhalit mnohé z , jak říkal dědeček, z "natyrelu" jedince :)
VymazatNepotřebujete helfnout při sběru?
OdpovědětVymazatSpíš by tě bavilo si sednout a mé drahé rodiče pozorovat, zdálo by se ti že Svěrák s Menzlem se u nich inspirovali. )
Vymazat