Jak jsme dělali řidičák za totáče.

 

 Tento článek není vhodný pro ty, kteří si myslí, že rčení: Účel světí prostředky, je špatné, nemorální a podobné nesmysly.

 Kdysi, už je to dávno… jsme coby studenti gymnázia měli možnost udělat si ve třetím ročníku řidičák, neboť vzdělávací ústav spolupracoval s místní autoškolou.

Měla jsem velké štěstí na instruktora Víťu. Malý rtuťuvitý mužíček, ale od těch zbývajících arogantních „ já jsem nejlepší řidič“,  oplýval  smyslem pro humor, praktický život, lyžování a tehdejší večerníček Mach a Šebestová. To nás spojovalo, a tak naše jízdy nebyly žádná nuda. No, ony nebyly nuda i z toho hlediska, že díky vybavování se mi podařilo projet jednosměrku, či nezaregistrovat, že vjíždím na hlavní z vedlejší a ještě mi uprostřed křižovatky „chcíplo“ auto.  V těchto situacích byla vidět zkušenost a hlavně pochopení Víti. Většinou to okomentoval jen slovy: Do prdele, tohle už nedělej, to jsem ještě nezažil, Víš cos mohla udělat.  Věděla jsem.

S brekem jsem šla za strýcem, který si z mnoha věcmi hlavu nelámal. Měl starou tisícovku. Vozil v ní flinty a další myslivecké krámy. Proto nebylo divné, že jednoho dne u nás zastavil, nabral mě, za vesnicí jsme si prohodili řízení a já po revíru získávala řidičské zkušenosti. I s couváním to rodina vyřešila. Dědeček postavil plac (ohraničený bedýnkami), otec nastartoval traktor, a já se učila couvat do vyznačeného prostoru. Oba dobře odhadli, že bedny poslouží na zátop, a traktor se neodře.

Před zkouškami jsme se setkali s ředitelkou autoškoly, a dozvěděli jsme se dvojce, jak budeme dělat jízdy. Pokud uděláme testy. Testy mi moc nešly, ale naštěstí se mi podařilo sehnat ….výsledky. Mě a spolužačku si po testech ředitelka zavolala. Přišla dvě blonďatá řidičská polostřeva: Holky, uděláte to, co vám řeknu.

Nastal den Dé.

 Se spolužačkou jsme byly představeny soudruhovi esenbákovi z dopravního a nasedli jsme. Ředitelku, která seděla na místě spolujezdce a jistila naši jízdu, jsme poslechly. A tak jsme obě naklusaly a poté usedly v těsných tričkách s výstřihem a v krátkých sukních do auta, jedna na místo řidiče, druhá vedle soudruha a vyjelo se.

Znovu skládám obdivný dík instruktorovi a ředitelce za to, že se po nás nevozili, ale naopak nás dvě dotáhli k tolik vytouženému řidičáku. Dodnes jsem si jistá, že soudruh vůbec nevěděl, kudy jedeme, mně že ředitelka upozornila na blinkr, že spolužačka v kopci couvala (já ne, já měla praxi z couvání traktorem a rozjíždění se tisícovkou do kopce). Pravda však je, že si všechny prohřešky pamatuji a snažím se být zodpovědným řidičem, což mnohdy nestačí, neboť jsem byla nedávno pokárána policií za nesprávnou jízdu v jízdním pruhu, k mému vzteku po právu.