Atelier Weitzmann

 

Nevyhnutelné odstřihávání osmnáctileté pupeční šňůry mě uvrhlo do vzpomínek a nostalgie a jak jsem se tak probírala rodinným archivem a starými fotkami, narazila jsem na jednu, o které jsem si myslela, že ji po dědečkově smrti stopila teta a ona byla jen v jiné krabici.

Fotoatelier Weitzmann…. 

Luštím pozdrav a jediné, co přečtu je Zur...

Otáčím fotografii a dívám se na adresu, napadá mě, zda něco o atelieru najdu.

Zvolila jsem nejjednodušší cestu, tím netvrdím, že nejlepší, ale určitě nejrychlejší,

  „gúglení a gúgl překladač“.  Díky tomu jsem se dozvěděla o příběhu rodiny Weitzmannů:

Salomon Weitzmann z Mostyska v Haliči, bratr vídeňského fotografa Jakoba Weitzmanna, pracoval jako fotograf ve Vídni od poloviny 80. let 19. století a v roce 1892 vstoupil do Asociace fotografických zaměstnanců. Od roku 1894 byl také členem Fotografické společnosti ve Vídni. Od roku 1894 žil se svou rodinou ve Vídni 17, Kalvarienberggasse 37, kde si také v roce 1909 zřídil ateliér. Od roku 1912 měl Salomon Weitzmann titul k. k. Dvorní fotograf nebo komorní fotograf arcivévodkyně Marie Josefy. Po jeho smrti v roce 1922 vedla studio jeho manželka Anna Chane, rozená Thurmann, narozená ve Lvově v roce 1867. Čtyři z jejích osmi dětí byli fotografové, jmenovitě Leo (později Winston Romney), Berta (vdaná Adler), Friederike (vdaná Willer) a Alfred Weitzmann. Leo Weitzmann a Friederike Willer měli od roku 1926 každý 25% podíl ve společnosti, která byla provozována jako generální partnerství. Friederike zůstala partnerem renomovaného fotografického studia až do roku 1938.

Rodina Weitzmannů byla židovského původu a byla podrobena nacistické perzekuci poté, co bylo Rakousko „připojeno“ k nacionálně socialistické Německé říši. Poté, co byla Anna Weitzmannová vyloučena ze svého domu, žila v kolektivním bytě v židovském domově důchodců ve Vídni 9, Seegasse 9, kde měla 26. září 1942 zemřít. Jejich dětem se podařilo uprchnout do zahraničí. Zatímco Oswald Kögler „arizoval“ majetek na Kalvarienberggasse 37 12. listopadu 1938, Johann Poppovic, který byl od roku 1927 výkonným ředitelem ateliéru, převzal vlastní studio, které podle Weitzmannovy registrace majetku v roce 1938 obsahovalo rozsáhlý archiv fotografických desek a fotografické vybavení. V listopadu 1938 Poppovic podepsal dohodu o partnerství s fotografem a funkcionářem vídeňského fotografického cechu Gustavem Nohynkem, kterou Nohynek držel jako tichý společník na 50% ve studiu, které oba nyní provozovali jako společný podnik pod názvem Photokeramische Anstalt Johann Poppovič a Gustav Nohynek. Studio Weitzmann bylo 6. prosince 1938 vymazáno z obchodního rejstříku. Poté, co Poppovic v srpnu 1941 opustil stanovy, převzal studio jako jediný vlastník Nohynek.

Po skončení druhé světové války se studio dostalo do veřejné správy a až do května 1948 pod fiduciární správu Poppoviče, poté, co Nohynek v roce 1946 obdržel Lidový soud. byl odsouzen k finančnímu kolapsu. V soudním procesu s lidmi v roce 1949 byl Poppovič zproštěn podezření z převzetí studia s úmyslem poškodit podle § 6 zákona o válečných zločinech (nesprávné obohacování) pro nedostatek důkazů. V roce 1948 požádala dcera Anny Weitzmannové, Friderike Willer, nyní žijící v San Francisku v USA, o restituci ateliéru podle druhého zákona o restitucích. Finanční ředitelství pro Vídeň, Dolní Rakousko a Burgenland (FLD) rozhodlo 13. listopadu 1950 o restituci Viktorovi a Alfredovi Weitzmannovým a Bertě Bessi Adlerovým a Friederike Willerovým. Oswald Kögler, bývalý „Ariseur“ majetku, úspěšně napadl restituční oznámení a v červenci 1951 mu byla přiznána vlastnická práva (nájemní práva). Poté právní nástupci poté, co Weitzmann podal řízení u restituční komise u Krajského soudu pro otázky občanského práva ve Vídni, která v počátečním dílčím rozsudku v roce 1952 zavázala Köglera k obnovení majetku, ale omezila soukromoprávní pravomoci dědiců na veřejnost správa. Teprve v roce 1957 byl právní spor urovnán mezi dědici a Oswaldem Köglerem. To způsobilo, že Kögler zaplatil zálohu ve výši 10 000 šilinků a na oplátku mu poskytl nájemní smlouvu včetně smlouvy o údržbářských službách v nemovitosti. Archiv fotografií nebyl předmětem srovnání a byl ztracen dodnes.

 

Walter Mentzel, 7.1.2020

Z projektu Fotografové vyhnaní a zavraždění z Rakouska nacistickým režimem a místo pobytu jejich fotografických sbírek. 

p.s. 

Omlouvám se všem milovníkům češtiny, ale dnes mi chybí pracovní morálka, jde tedy o překlad vytvořený překladačem, určitě by mohl být malebnější.