Cikánský guláš skoro přesně podle Pišty
Přátelství je vzácná věc, a krásná. Dokáže často odolat i
různým nástrahám života.
Takové bylo i přátelství mého dědečka a Pišty. Když jsem se
jako malá ptala, jak dlouho se s Pištou zná, řekl odjakživa a vždy si
povzdechl: „Co my jsme se jako kluci navyváděli lotrovin…to byl život…“
Když už žil dědeček sám, sám si také vařil, a i když moje
druhá babička vařila přímo božsky a rovněž i máti vaří skvěle, dědečkova
kuchyně byla je-di-ne-ná. Dokázal uvařit z čehokoliv božskou manu.
„Jdem vařit, ale nejdřív si musíme nalovit, natrhat,
vyhrabat a zrekvírovat špajz a sklep!“ Významně povytáhl dědeček obočí a
šibalsky se usmál.
Ryk, a křik a vejskání….jako kdybychom vyhrály první první
cenu. Vyfásly jsme prvorepublikovou svítilnu a apel, že musíme přinést ze
sklepa brambory. Mezitím dědeček za zpěvu své oblíbené písně „Volho, Volho,
máti rodná“ připravil další ingredience: cibuli, klišku, papriku, sádlo,
sůl. My přiběhly s brambory a měly za úkol je oloupat a nakrájet. Mezitím se v letitém hrnci už smažila
dozlatova cibule (kolik masa, tolik cibule), přidala se paprika, maso, sůl.
Když se maso orestovalo a pustilo šťávu, čekali jsme, až se šťáva vydusí.
Dědeček zavelel, abychom maso poprášily moukou. Byla to zásadní věc, protože
jak se mám podařilo přišvihnout mouku, taková byla chuť a barva guláše. Poté se
maso jen podlévalo, dokud nezměklo.
My mezitím většinou mastili s dědečkem mariáš a
popíjeli. Dědeček svůj oblíbený jakamárus, my bezinkovou šťávu, podlívaly maso a
poslouchaly jeho příběhy, třeba o tom, jak si s Pištou vařili.
„Já se většinou staral o oheň a brambory, cibuli nebo
tak. Pišta o maso. O jaké jde, nebo kde ho sebral, to jsme neřešili. Ale byla
to bašta, najedli jsme se všichni a jak jsme si mlaskali. Všem nám bylo dobře,
Cikán nebo Čech.“
„Holky jděte přidat brambory, za dvacet minut si dáme gáblík.“
Za dvacet minut se maso jen
“rozsejpalo“, brambory byly
nasáklé šťávou…a ta vůně… Jedly jsme tak, že jsme měly boule za ušima. To se
nezapomíná!
O dost let později…
Neděle ráno. Budím mladého pána. „Vstávej, jdeme běhat,
k obědu bude cikánský guláš.“
„Ten, co vařil pradědeček podle Pišty? Doufám, že ho bude hodně!“
Jako příloha je vhodný chleba, k zapití pivko(kvalitní) či voda.
Gulášek, takto pospolu uvařený, musela být bašta. Páč u toho byla pohoda.
OdpovědětVymazatPohoda,která hřeje u srdce, kdykoli si vzpomenu:)
VymazatKolik masa, tolik cibule, to byl ale silný nářez :).
OdpovědětVymazatCikánský je přiléhavé označení :).
To jo, naposled jsem dala jen 4 veliké cibule na 3/4 masa. Nastěstí tenhle typ jídla se dá obměňovat podle toho, co máš.
OdpovědětVymazatMariáš sice hrát neumím, ale guláše jsem dělával legendární.
OdpovědětVymazatTo věřím, jak jsem už napsala, máti je a babička byla gruntovní kuchařka, ale na chlapský guláš....to nestačilo :)
VymazatVětšinou smažíme cibuli, těsně před dokončením smažení přidáme mouku a dosmazime, přidáme ještě pepř a majoránka, jinak postup stejný..
OdpovědětVymazatVýhoda guláše je stejná jako u bramborového salátu: každá rodina= jiný guláš. Hlavně když člověk nemá guláš v hlavě :)
Vymazat