Na nádraží

Jednou kdysi sedí na nádraží u  lavičky  chlapec, asi tak pěti- šestiletý. Nesedí tu poprvé. Jeho otec ho několikrát za rok pošle do Havlíčkova Brodu na návštěvu ke strýci. Protože se píše rok 1949, chlapec, sedí a hlídá kufr pomalu stejně těžký, jako je on sám a střeží ho jako oko v hlavě. V kufru je totiž to, o čem psal strýc jeho otci: „ Milý švagře, ani nevíš, jak Tobě a Tvé rodině, především mamičce a Márince, děkujeme za jídlo, doba je k nám skutečně nespravedlivá a nikdo z nás neví, co si soudruzi umanou zítra…..“

Chlapec sedí a hlídá kufr, se kterým ho před půl hodinou vysadil jeho otec a zmizel v kanceláři výpravčího. A protože odešel zadním vchodem, ani se s chlapcem nerozloučil. Chlapec, spíše hubené postavy, v kabátku, v punčochách, na kterých má krátké kalhoty a  rádiovku na hlavě se cítí osaměle, ztraceně.

 Na perón se přihasil pár.  Usedli a on i ona se začali ládovat jídlem, mlaskali, on krkal ona si olizovala prsty.  Chlapec otočil hlavu a zadíval se na ně svýma velkýma hnědýma očima.

 Muž a žena se na něho podívali svým typým povýšeneckým pohledem.

„Koukej, jak čumí, to je určitě žid!“

„ Co čumíš, žide?! Dal by sis šunku?“

Chlapec si vzpomněl na otce, který mu řekl: „Když uvidíš lidi, co se chovají jako náš kočí  a děvečka, budou to komunisti. Řekni jim, že čekáš na soudruha výpravčího.“  V tu chvíli vyšel z kanceláře výpravčí a soudružský póvl se rychle pakoval. Než výpravčí přišel k chlapci, byli pryč.

„ Tak jedem, mladej, za chvíli je to tady,“ řekl výpravčí, vzal chlapce za ruku a do druhé vzal kufr.

„ Tak nasedat a pozdravuj v Havlíčkově Brodě! Rudo, dej mi na kluka pozor!“

Čím je úsměvný příběh? Chlapec i přes své hnědé oči a černé vlasy nebyl Žid, ale z polovivy Čech, ze čtvrtiny Němec a ze čtvrtiny Polák. Jeho otec majitel malé firmy, která soudruha výpravčího během války zachránila před odvedením do Reichu, matka dcera statkáře. A tamti dva? No v každém případě ostuda národa.

 Za pár hodin, dojel chlapec i s kufrem do Havlíčkova Brodu.  A i když byl duben, obsah kufru obdaroval všechny. Možná i proto, že tenkrát i když byli příbuzní od sebe dál, jejich srdce byla blíž.