Fotbal to je hra? Jen do určité úrovně, pak je to pořádná dřina!

Fotbal… ta úžasná skvělá hra, které každý rozumí, ví, jak by se měla hrát. Co na tom, že dotyčný neumí pořádně kopnout do míče a přeběhnout fotbalové hřiště sem a tam by byl jeho kolaps.

Tak ti všichni by si v mezích svých možností měli vyzkoušet tréninkovou přípravu, aby věděli a hlavně poznali, že s fotbalovým talentem, s tím si hráč vystačí jen do určité kategorie nebo soutěže, pak…. pak už je to jen o vůli, pracovitosti, vytrvalosti a o dalších podobných vlastnostech a nakonec  i o tom talentu. Možná díky této zkušenosti by přestali z některých rádoby odborníků na fotbal padat takové nesmysly.

Kondiční předtréninkovou přípravu se občas, a hlavně ve velmi  upravené míře, snažím absolvovat teď už jen s jedním synkem. I když to se někomu zdá směšné (hahaha… matka  středního věku, to bych chtěl vidět),  s úpravami ( vzhledem k tomu, že jsem ta matka středního věku) se to  s notnou dávkou sebezapření, vyčerpání a touhou něco si dokázat dá. Výhodou totiž pro mě  je, že část kondičního tréninku tvoří běh a JÁ mám naběháno, sice v jiné rychlosti, ale mám!

 Problém začíná, když se přidají sprinty a různá další podobná cvičení… no pak … pak to vypadá, že po polních cestách a v lese pobíhají chrt (syn) a ufuněný buldok (já), kterému jde pára snad i z uší.

A tak zatímco já dobíhám k poloviční vytoužené metě, synek si mezitím vybíhá „kopečky“, poté se pro mě nepochopitelně čerstvě zeptá: „ Tak co, mutti, v pohodě?“                       „Jasně,“  vydechnu, víc nemůžu, musím šetřit s dechem.                                                                                   „ Tak já počkám na konci.“                                      

Jj, jen se prosím občas otoč, jestli běžím nebo ležím,“ žadoním a závistivě se dívám na jeho krásný rychlý lehkonohý běh, kterým se mi vzdaluje.                 „Konečně v cíli,“ směje se a tleská mi, nejraději bych ho kopla.  Já K.O. on O.K. , což  vlastně naprosto v pořádku.

Teď mě čeká ještě práce s míčem, synkovy připomínky,typu… že je dobře, že mě nikdo nevidí a podobně.

No co… kdy se mu zase zadaří beztrestně svou matku buzerovat.

Po hodině a půl, se plížím domů, po zbytek dne se budu pohybovat velmi rozvážně, a vidina toho, že se vše bude opakovat  zítra znovu a pozítří opět. Už aby začaly tréninky! Po více než čtrnácti dnech se musím víc a víc přemlouvat, abych vstala, se oblékla a šla se poprat s dlouhou mílí, tou nekonečnou polní cestou vedoucí na kopec a se svou vůlí.

 I když díky této zkušenosti jsem během Vánoc dokonce i zhubla. Při této drezúře se, bohužel pro mě, musí dodržovat tak trochu i životospráva, ale zlepšila jsem si fyzičku, společnost odrostlého mláděte mi je příjemná, tak na co si vlastně stěžuju.

Navíc jsou tyto pro mě galeje jen přínosem, protože za ta léta jsem se naučila pozorovat výchovu fotbalistů a krotit své unáhlené závěry. Vidím  dřinu, zápas je jen pozlátko, nejdřív chválím, když je za co,  nekritizuji, ale „ provádím recenzi“,mlčím, když je mrzí nepovedený zápas, nezačnu mluvit, pokud se oni sami se mnou o tom nechtějí bavit,

Ale to nejcennější…jsem s nimi a oni se mnou…. to si užívám, jak mohu, protože nevím jak ještě dlouho….

Své chlapce v jejich přístupu a zodpovědnosti obdivuji. Protože teď je to hlavně o dřině, o jejich lásce k fotbalu, protože teď jsou to bohužel fotbalisté bez fotbalu.

Kéž se to pro ně co nejdříve změní.