Běžné radosti

 

Každé roční období má svou krásu i své nepříjemné stránky.  Milujeme jaro, ale nesnášíme neustálé změny počasí. Milujeme léto, ale vadí nám dlouho trvající sucha a vedra.  Nevadí nám ani podzim, ale jeho plískanice a studený vítr otravují každého.  Máme rádi zimu, když je taková, jaká má být, se sněhem, mrazem, bruslením, ale zimu s deštěm, vlezlým chladem….O to nestojí nikdo.

Není divu, že občas tedy podléhám dětinskosti a raduji se z jen tak… z čehokoli. Například: z máty, jejíž jediná chybka je, že jsem ji ještě nevyplela nebo šanty, která je připravená pro kočku jedné stálé zákaznice.

A tak si sedím na terase  a sním o tom, že bych chtěla alespoň nějaký čas prožít v levandulové Provence.

           

 P.S

 Prozřetelnost se ráda baví, a tak, i když jsem pohodově napsala o svém snění o Provence, klid mi není přán, neboť odpoledne…. kdy všichni slušní lidé a psi drží siestu, začal jeden pes vyštěkávat kořist.  Muži byli v klidu (říkali, ale spíš byli lenošní po obědě), avšak já zvědavá, tak jako má sestra.

Divný zvuk nás přiměl odvolat psy. Vyzbrojeny typickými ženskými zbraněmi, smetákem a hráběmi jsme zaútočily na vetřelce, skrývajícího se za poleny.  Když jsme ho odhalily, otřepaly jsme se. Vetřelec na nás začal výhružně syčet, ale já věděla, že jen kalí vodu. Byla to totiž krásná užovka, ale bojovná.Do pytle se jí vůbec nechtělo. Ovšem my, které ovládáme naše ženské zbraně, jsme si hravě poradily.

                                               

Užovka vyla vykázána z objektu a vyložena z pytle u jezera.  Bylo po akci.  odpolední siesta mohla pokračovat.