Při běhu potkáte cokoli a kohokoli

 

Je zase jedno krásně dusné nedělní dopoledne. Chlapci jsou po fotbalech, a tak mě netlačí čas na vaření obědu. Jdu běhat. Se sestrou. Mladší a hubenější sestra běhá rychleji, mnohem rychleji. Ale včera si „práskla“ deset kilometrů, proto ji nevadí jít si se mnou zaběhat. Běhám raději sama, mohu si přitom filozofovat a přemýšlet o nesmrtelnosti brouka či lehkosti bytí.

Sestra tento náš běh využije k tomu, že nezavře pusu a stačí mi vylíčit vše, co zažila, přečetla a viděla. Já neodporuji, mluvit s ní za běhu bych neudýchala, ale nevadí.  Pravdou je, většina zážitku se stanou při běhu s ní.

A tak běžíme, ač je hezky, běží se na nic, mám těžké nohy a po včerejším tenise cítím „prdelní svaly“.

Sestra mi právě dolíčila jeden díl detektivky, načeš ztichla.

„Hele, tamhle je asi doga?!“

Zamžourám do dálky: „To nevím, nezdá se ti nějaká divná?“

„No je nějaká divná, tak nějak divně stojí…“ pořád běžíme a ani nás nenapadá, že bychom možná měly běžet jinudy, ale když ta doga vypadá tak divně? Najednou živočich zvedá uši, staví se k nám čelem a vydává zvuk:

„IA! IA! IA!“

„No tak to mě pos*r, to je OSEL! To ani nikde nemůžeme snad říci, že jsme nepoznaly osla od dogy“

„Já můžu, já jsem dnes vyběhla bez čoček“ směju se. 

Když míjíme osla, sestra se ho mile ptá: „Jak se jmenuješ, fešáku?“

„Pepík!“  vykoukne z křoví fousatá hlava starýho Pecha a mě z leknutí málem trefí.

„Holký! Nechcete vzít Pepíka, taky rád utíká.“

„Raději ne, pane Pech, jeden šok stačil.“

Běžíme dál. Jsme na sedmém kilometru a můj běh nestojí za nic. Zastavuji vztekle a říkám, že dojdu. Sestra běží dál. Míjím pole, které patří bratranci, zdravíme se a jeho manželka typ Hagrid na mě volá:

„Proč neběžíš? Ty už nemůžeš? Nechceš nám pomoct?!“

Jen žasnu, dneska je to fakt vydařený! „Ne, to tedy nechci!“  A z posledních sil se dávám do běhu.

Naštěstí mě v  úsilí doběhnout začala  podporovat nově se rodící myšlenka na jedny vychlazené Svijany. A ty si po dnešním útrpném běhu zasloužím.