Dnes je krásně příjemný podzimní den….

 

Dnes je krásně příjemný podzimní den….

 K napsání článku mě přivedl jiný článek, který jsem četla včera. Byl to rozhovor a jedna z otázek směřovala na neokomunismus a progresivismus. A tak tady sedím u právě umytých oken (tzn. do tří dnů prší, ne-li hned dnes) a přemýšlím o tom, jak se skutečně vzdalujeme od původního daru přírody. Od daru, kdy nám příroda nadělila, možnost používat ruce a pracovat s nimi, abychom mohli zvyšovat svou rozumovou kapacitu.

Ale teď se mi zdá, že se to zvrtlo. Lidská mysl jako by se povyšovala nad přirozenost a od přírody nás odcizuje. Čím dál více se vyskytují lidské bytosti a skupiny, které nás nutí přijímat pouze jejich názory a jejich způsob života. To mě děsí, nástup jakékoliv totality mysli a moci.

Přemýšlím o tom, že i když se celý život „flexibilně“ přizpůsobuji pracovním potřebám a snažím se pochopit různé moderní trendy společnosti, aby se ze mě nestala zkostnatělá fosílie, upřímně řečeno pochopit, je asi špatný výraz, lepší by byl…zjistit o co jde, abych v závěru konstatovala, že opět vytvoření nějakého pseuda, zcela odtrženého od přirozenosti, kterému se ale díky křiklounství dostává mediální podpory.

Přemýšlím o tom, že ačkoliv mi byly dány do vínku dvě vlastnost, a to říci, že pokud si myslím, že je to špatně, tak to prostě dělat nebudu, tak naštěstí i naprosto opačná, a to půd zodpovědnosti za své blízké, který mě občas donutil tzv. držet hubu a krok. Sice mi z toho bylo vždy na zvracení, ale asi nejsem taková morální persona, abych kvůli tomu, co si myslím, zkazila šanci někomu z rodiny.

Proto mě směry, kterými se chce ubírat čas lidské společnosti děsí, nechci, abych se vrátila do totality a nechci, aby ji zažily mé děti.

Tak, konec filozofování, okna jsem umyla, uvařím oběd, odpoledne půjdu na jmelí, začnu s výzdobou a zítra zapálím na svícnu první adventní svíčku. Koneckonců dnes je takový krásně tichý příjemný podzimní den.