Přátelák

 

Tak jsem po čase shlédla přátelské fotbalové utkání Mladšího, kategorie U19.

Uvedení do děje: Mladší: 190 cm, silový typ: bojovník, kterému je jedno, zda je to přátelák nebo mistrák, prostě hraje naplno.

Matka-Já: 172cm, silový typ, v pohodě pokud ji někdo nevytočí, inteligentní natolik, aby věděla, že se musí krotit.

Přátelské utkání: dva odvěcí rivalové v jakékoliv kategorii.

Diváci soupeře z pohledu matky: tatíci, kteří v se hejnu chovají, jako kdyby hráli nejméně za repre, ale ve finále z nich padají takové nesmysly, že by se za ně musel každý fotbalista stydět.

Stručný děj:

 Dobře mi tak, mám se držet toho, že za klandrem mám stát sama, abych nemusela poslouchat ty nesmysly padající z fotbalově všeznalých maskulin. Dobře mi tak, protože si vždy jako neználek stoupnu mezi protivníky, když se nedržím pravidla výše uvedeného!

Z mého spokojeného pohledu byl soupeř partička baleťáků, takže když Mladší na půli přerušil hru a zboural protihráče, vyslechla jsem narážky na likvidační faul. …Divné, protože protihráč hned vyskočil. Při druhém zákroku, kdy Mladší zabránil čistým zákrokem gólu, byl nazván prasákem. No, já mám o prasákovi jiné představy, možná proto jsem se neubránila smíchu a byla jsem podezřelá, jak vypovídaly pohledy směřující ke mně. V tu chvíli jsem si uvědomila, že se mám držet svých zásad a odešla jsem si užívat zápas jinam. A uvědomila jsem si, jak je život nevyzpytatelný.  Kdyby Mladší hrál na soupeřově straně, tatíci by mu tleskali, protože by přes něho nikdo nepřešel a oceňovali by jeho čistou tvrdou hru, ale byl halt na špatné straně.

Po zápase sedím ve stínu v autě. Mobil.

„Čau, už jdu“

„Ok, jsem ve stínu, jedu.“

„Čau“. Otvírá dveře.

„Čau, ty likvidační prasáku!“ neubráním se smíchu.

Mladší nechápe, tak vysvětluji. Vyslechnu jeho verzi a podrobujeme soupeře „ konstruktivní kritice“, při které se skvěle bavíme.