Tajemné kroky (Tajemný les, 2. část)

Říká se, že osudu neutečeš, že ho možná můžeš jen z jedné třetiny ovlivnit, z jedné změnit a s jednou nehneš.  Také se říká, že se vždycky někdo dívá, nebo vždycky někdo poslouchá.

Život a čas nezastavíš, i když je mezi nimi dost rozdílů, jeden je např. ten, že čas nebere na nikoho ohled, prostě se ubírá směrem dopředu a nemění se, mění se život kolem něj. A tak  čas  těm třem dívkám ubíhal a jejich životy se různě měnily. Měnilo se i jejich pouto, občas slabší, občas silnější, ale trvalé. Každá měla své tajemství, a hlavně tajemství, které nosily ve své mysli a připomínalo to, co nehezkého provedly. 

Tajný výlet do polorozbořeného stavení v lese se stal osudným jen jedné z nich, a ironií osudu to nebyla ta, která sebrala ze zapomenuté skrýše tu divnou starou knihu, jež uvnitř schovávala věc, důkaz buď života, nebo smrti.

 Anna běžela rychle, jak jí nohy stačily, byla z nich nejstarší a nejrychlejší, možná proto její dvě pronásledovatelky brzy přestalo bavit utíkat za ní do té odporné a strašidelné ruiny. Navíc jestli by někdo z rodiny věděl, kam běží, určitě by následoval křik a trest za to, že lezou tam, kam nesmí.

Anna běžela jako pominutá, její mysl už dlouho bojovala s něčím, co si sama nedokázala vysvětlit. Bylo to něco, co když ve své mysli ovládla, nutilo ji, aby se tím ve své nevědomé hlavě zabývala. Ale když tomu neznámému pocitu dala volnost a uvolila se strachu z neznáma, dovedlo jí to vždy na místa, kde pocítila klid.

Dívky měly zatím společný pokoj, a tu věc schovaly do knihovny. Kluci holčičí knihy nečtou a dospělé nezajímají. Každou, každičkou noc nemohla Anna usnout, aniž by nepomyslela a to, co je za knížkami v horní polici.

Nastal úplněk, noc, která nedá mnohým tvorům spát, je jedno, zda jsou to lidé nebo zvířata. Noc, kdy se ve vás silněji může probouzet to, co vám dala do vínku prozřetelnost, je to noc, kdy se rozhodujete, zda s tím co vám bylo naděleno, budete bojovat a dál v sobě tlumit, nebo už podlehnete a necháte se vést svou přirozeností bez ohledu na to, co může následovat.

Anna se probudila, jako kdyby slyšela kroky, které se zastavily hned, jak otevřela oči. Její první pohled směřoval ke knihovně. Nedalo se to vydržet, vklouzla do kalhot, vylezla na knihovnu, sebrala tu zpropadenou knihu, obula se, otevřela okno, vyklouzla ven a dala se do běhu. Nevnímala, že vzbudila obě dvě dívka, že vyskočily za ní, že se snažily ji spolu se psy doběhnout a že to vzdaly. Netušila, že za ní poslaly psy a zůstaly čekat na kraji lesa.  Anna běžela a v hlavě slyšela jen ty kroky, tiché a zároveň pevné… Konečně…. Zastavila se, a zírala na opuštěné stavení osvětlené úplňkem.  Ani postřehla, že se k ní přidali psi, kňučící radostí, že ji našli.

Strach a zároveň zvědavost a cosi neznámého ji přitahovalo k tomu stavení, ze kterého měsíční svit a hra stínu vytvořila prazvláštní obraz.

Konečně se odhodlala k prvnímu kroku dopředu. Kroky za sebou vůbec nepostřehla.

„ Co tu děláš!!! Ty nevíš, že zvědavost zabila kočku!!!“ Anna se trhnutím otočila a vytřeštila hrůzou oči.  Nikdy by nevěřila, že tvář člověka, kterého tak dlouho zná, může úplněk zcela proměnit.