Stalo se včera........

"Moudro": Láska má mnoho podob, bolí různě a přitom stejně!

31. 12. navečer…..

Řídím. V autě sedí mí synové. Každý z nich potřebuje být v určitou dobu na určitém místě. První zastávka…. Teď už jedu jen s nejmladším, ten potřebuje dovézt do 25 minut vzdáleného města. Konverzace připomíná výslech. Skládá se z rodičovských otázek a rad a synova kroucení očima a jednoslovných odpovědí. Jsme na místě. Přejeme si skvělé prožití Silvestra a vše nej do nového roku.

"Hlavně mě nelíbej!"

Vystoupil, zamával mi a odešel.

"A je pryč," pomyslím si se smutkem. Otáčím auto, projíždím městem plným světel a skupinek lidí. Jsem za městem. Sama v autě. Zastavím na křižovatce. Ticho. Pouštím rádio, ze kterého se line podbízivá melodie.

Ať se snažím sebe víc zachovat chladnou hlavu, rezignuji a nechám se ovládnout láskou, mateřskou láskou….. Mysl mi zaplavují mí chlapečkové, doba, která je najednou nenávratně pryč, doba, která se nikdy nevrátí…zůstanou jen vzpomínky…… Neudržím se a začínají mi téct po tváři slzy. Jedu v autě a bulím.

Přitom nadávám sama sobě, že se musím dát dohromady, aby si nikdo nemyslel, že jsem hysterka. Hlavně aby mě nechytli policajti, mysleli by si, že jsem magor, ale stejně bulím dál.

Jsem na příjezdové cestě, otvírám bránu, vjedu do garáže a vystupuji, pagerem vše zavírám a snažím se utřít si tvář. Přibíhají psi, radostně mě vítají, objímám je, a začínám nanovo brečet. Ti nechápou a olizují mě. Konečně vcházím do domu, kde je už skoro vše připraveno na poslední večer roku. Manžel schází po schodišti, aby šel zavřít psy. Hosté budou přijíždět do deseti minut. Dívá se na mě. To už je moc. Propukám v pláč jako malá rozmazlená holka.

" Chci své chlapečky zpět, chci, aby byli malí a chci, aby byli tady se mnou!." Obejme mě: " Za chvíli jsou tu hosti, dej si sprchu, panáka a oblékni se. Chlapci se ti zítra vrátí." Pohladí mě po tváři, políbí mě a odchází ven.

Tak to jsem potřebovala. Slova, které mě vrátí do reálu.

Večer se vydařil skvěle, na chlapce jsem si ani nevzpomněla. Až do půlnoci. Půlnoc. Přípitky. Přání. Na balkonu se všichni baví a kochají ohňostroji, které jsou vidět ze všech stran. Zase mě ovládá mateřská láska, odcházím ven do sadu, chci být sama. Dívám se do kraje, a po tváři mi zase tečou slzy.

" Tak tady jsi?". haleká osoba s lahví v ruce. Chytá mě kolem krku a líbá rozjařeně na tvář. Zadívá se na mě.

" Co bulíš?"

" Nejsou tu mí chlapečci!"

" Jaký clapečci?, dyť jsou to už chlapi, by bylo divný, kdyby byli s matkou, né?!"

" Ale mně se to nelíbí, nejsem na to připravena!"

" Co to meleš, jak připravena?! Ty si matka, důležitý je, že si je připravila na život, né? Tak si na to připijem!"

Má zlatá sestřenice, má nejlepší přítelkyně. Připíjím si tedy. Srdce mám bolavé, ale má pravdu.

Jedna a za chvíli další sms, přání do nového roku, srdíčka, od mých chlapečků. Poslední od manžela :

" Proboha, kde jsi?! Mám o tebe strach."

"Tak vidíš, dyť ty jsi nejšťastnější ženská, co si myslíš? Koukej kolik chlapů teď na tebe myslí a ty tady jen bulíš!"

Bere mě kolem ramen a vracíme se.

"Vzpomínáš si, když jsme byly holky, co jsme vyváděly!" Usmívám se, smutně.

"Tak vidíš, zvykneš si, příští rok si na to ani nevzpomeneš! Tak ještě jednou, ať jsme zdraví, šťastní a ať se nám daří!"