Konec 2.světové války (Rodinná kronika - úryvky)

  Nic není bílé nebo černé, o to smutnější je skutečnost, jakým způsobem byla prezentována 2. sv. válka. Zlí a hodní.  Proto jsou vzpomínky pamětníků tak důležité, abychom nezapomněli, jaké utrpení a strach přinášela a přináší válka lidem, kteří chtějí prožít svůj život se svými blízkými ve štěstí a radosti a ne v trvalém neštěstí a smutku z jejich ztráty.

Před pěti lety jsem umístila na blog tento článek, který popisuje zážitky mého děděčka a pradědečka.

Vzpomínka na konec války


       S otcem jsme měli možnost srovnat chování jak Rusů tak Američanů.
      Na konci války někdy v dubnu, pamatuji si to jako dnes, asi v půl jedné v noci se u nás objevili tři Američani. Jeden nemluvil vůbec, druhý jen anglicky a třetí špatnou češtinou. Že prý jim došel benzín do jeepu. Měl jsem na zahradě zakopaných 20litrů, proto jsem jim mohl deset dát a přál si, aby byli co nejrychleji pryč. Myslel jsem, že mě trefí šlag, když jsem zjistil, že se ve čtyři hodiny ráno vrátili, aby mi dali zpět mých 10 litrů a navíc přidali dva kanystry po 20 litrech. Tenkrát jsem měl při setkání s nimi strach, byla ještě válka, o průšvich na jejím konci jsem nestál, protože kdyby je Němci chytli, raději jsem si nepředstavoval, co by bylo, vzhledem k tomu, že konec nakonec, mohli by to vzít jako pomoc tak zvanému nepříteli říše, a tak bychom se vystavili nebezpečí života.
        Teprve po válce jsem mohl docenit poctivost Američanů, a to tehdy, když nás navštívila vítězná Rudá armáda. Její sedmitýdenní návštěva nás stála 177 tisíc předválečných korun měny 1938. Nehledě na to, že se chovali jako dobyvatelé a mysleli si, že jim všechno patří. Když shrnu své setkání s Rudou armádou, mohu říci, že 4 roky jsem na ně čekal, za 14 dní jsem je poznal a do smrti na ně nezapomenu!  Ivan, který žil taky u nás v kuchyni, hodnotil spolubojovníky: „To komunist, to nedobrý člověk.“Rusové spálili dva vagony prvotřídního dříví, 50 m truhlářského řeziva (borovice)4 roky suché. Rusové neměli nic, tak kradli, ale po válce jsem se přesvědčil, že kam se hrabali na Čechy, to byli svině zlodějský, ty kradli ze zvyku. Ukradli i to, co nepotřebovali.
         Bylo ironií osudu, že navzdory všem obavám, kdy jsme si s mamkou říkali, ať přijdeme třeba o všechno, hlavně když přežijeme, co se týká prosperity a zisků, byl jsem na tom lépe, než kdykoli před tím a během války jsem vydělal slušné peníze. To všechno se mi však povedlo proto, že jsem měl kolem sebe tak skvělou rodinu, mého otce a především svou ženu, oba byli daleko odvážnější a silnější než já. Mamka se starala o celou rodinu, naše dvě malé děti a mé rodiče, protože jsem buď někde jezdil, nebo jsem se staral o záležitosti firmy. Vždycky jsem ale věděl, že se na ně mohu spolehnout.

          Všechno se dalo vydržet. Důležité bylo, že jsme válku přežili. Naše radost se však velmi rychle zkalila, neboť jak už jsem se dříve zmínil, 1. prosince 1945 mi zemřel otec. 
            Jako by jeho smrt naznačila konec jedné doby. Firmu jsme spolu budovali a měli velké poválečné plány. Nevěřil jsem známým a přátelům, že nás čeká období stejného strachu o život, a to 50. léta. Kdy jsem si znovu a znovu říkal, že všechno se dá vydržet, důležité je abychom to řádění komunistických sviní přežili.

Ivan s mým otcem, vrata překážela, tak je saldáti otevřeli po svém


Komentáře

  1. Tak jako chování vojaku ns konci války bylo ruzne...I u te Rudé armady...Kam prisli gardove pluky, v pohodě,ale ony byly treeba i jednotky z trestancu apod...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, přesně tak, velmi prý záleželo na velitelích.

      Vymazat
  2. To je na dnešní době to špatné, nikdo se hlasem pamětníků nezabývá.
    Mám pocit, že i novináři se bojí, nebo záměrně ty hlasy ignorují jsouce v žoldu establishmentu.
    A nejde jen o druhou světovou válku.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A proto se vše jen v pozměněné,ale horší podobě opakuje a všichni je jen přihloupě diví…

      Vymazat
    2. Že se nikdo nezabývá? Podívejte se třeba na stránky Paměť národa. Naopak, záznamy pamětníků přibývají a díky digitalizaci jsou dobře dostupné. Teď třeba objevili a publikovali deníček spojovatelky na hlavní poště v době pražského povstání. Pravda, tyhle věci se nešíří řetězovými e-maily...

      Vymazat
    3. Paměť národa znám, jde o skvělý počin, spíš je smutné, že když se zeptáš deseti lidí, tak víc jak polovinu historie nezajímá ani trochu.

      Vymazat
    4. Možná jsem to napsal nepřesně, mínil jsem, že se hlasům pamětníků nenaslouchá a nebere z nich poučení. A činí tak hlavně ti, kteří by tak činit měli.

      Vymazat
    5. Protože jak je prověřené: kdo nezná minulost, je odsouzen k tomu, aby ji znovu prožil.
      Mně se ještě zamlouvá: Abychom v přítomnosti mohli hledět do budoucnosti, musíme se poučit z minulosti

      Vymazat
  3. S chutí jsem si ten úryvek teď přečetla. Takové nahlížení do života lidí v minulých dobách mě zajímá a baví, nebo i když někdo vypráví, jak to bylo tenkrát. Pokud je nějaká knížka složená z deníkových zápisků, ráda po ní sáhnu :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To by se ti určitě líbila kniha od Tatiany Metternichové: Svědectví o neobyčejném životě.

      Vymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky