Mišmaš 9.11.24

 Prý existují lidé, kteří říkají: „Ach, jak ten čas letí?“  a přitom je nic nerozhodí a plynou si s tím časem jako pírka vzduchem.

 Nechápu to?!

 Já se budím s tím: Ježišmarjá, už je zase pondělí ráno a usínám s tím, ježišmaria, už je zase neděle večer, s rukou na čele, co musím udělat, měla bych udělat, zase jsem neudělala a nestihnu udělat (tohle není stěžování, neumím a možná ani nechci jinak žít, tento způsob života, ač se může zdát mnohým podivným, mě drží při životě)

A jak například vypadala sobota 9.11. neřízené střely téměř s šesti křížky?

Následovně…

Ještě před tím v pátek vám jen tak „mírnix týrnyx“ pošle bratranec zprávu, že vám odpoledne přiveze husokachnu. Orosíte se, protože vaše matka trucuje, a vy si musíte husokachnu oškubat sami. A tak zatímco usínáte v laktátu z víkendu, manžel už spřádá plány, jestli toho ptáka sníme v sobotu nebo v neděli. Cca v 23.00 padne rozhodnutí. Mistráky se hrají od dvou, dáme si ji v sobotu k večeři. Amen. už abych usnula.

V sobotu ráno se tedy proberete, zjistíte, že žijete a můžete hýbat celým tělem, v tom případě si můžete dát „warming up“ s manželem.

Přejdete to přední místnosti a zajásáte, jaká je mlha, skoro jako na blatech za časů předků. Manžel sice nechápe (přece jen nepochází ze samot). Dáte si lehkou snídani, a i přes odpor donutíte manžela jít běhat (nutíme se navzájem, není si co vyčítat, koneckonců prosadil husokachnu

Při běhu zkoušíte muže, zda vám pomůže. „No, to ne, víš ryba ta mi nevadí, tu já připravím, ale tohle, to já nemůžu, ty to zvládneš, jsi tak šikovná...a já se musím připravit na zápas.“ Laciné pochlebování a výmluva, zvlášť když se díváte na tříkilového ptáka.

„Oběd si udělej sám, jdu na toho husokačera“ vztekle šlehnu pohledem a nafoukle odcházím.

„Neměla bys být tak negativní, mohlo by se to odrazit na tom mase “

Rada, která vás tak „trochu“ motivuje: (.  A abyste se té negativity zbavili, jdete si doběhnou další kilometry tzv. za dráhu.  Nejdříve zaznamenáte šok a to, když svým krátkozrakým zrakem zjistíte, že se před vámi dalo do pohybu stádo srnek, zadruhé se uklidníte, protože i krátkozrakým zrakem vidíte, že neběží k vám, ale od vás. Načež jste znovu v laktátu, co je to za zvěř, která se navzdory vaší krátkozrakosti řítí k vám a vy slibujete prozřetelnosti, že příště běžíte s brýlemi, nebo s čočkami. Po tomto slibu, je vám umožněno zjistit, že ta další zvěř jsou jezdci na koních.  Oddechnete si. 

Úžasné dopoledne zakončíte tím, že se za vraty ozve: „Tak sem, sestřenko, tady.“

 Bratranec- docent vám podávává přes plot ještě teplou husokachnu. Zvu ho zdvořile na kafe, odmítá, protože musí domů…. Ale když objeví muž a se ozve: „Nazdar, docente, dáš si jedno?“ Nechápu odpověď…

„Jedno rychlý bych si dal.“  

A slyším jen zvuk zátek od piva. (z filosofického hlediska mě to utvrzuje, že komunikační kanál mezi mnou a docentem byl narušen tím, že muži jsou z Marzu, a ženy Venuše). Husokachna ale vypadá „gut“.

Díky tomu, když připravíte k obědu rychlé jídlo a nezaznamenáte ani slůvko odporu druhé strany.

Je klid, pozdní odpoledne… konečně…otevřete si víno, nalejete si vodu a začnete vařit. Vařit a uklízet.

Dáte péct husokachnu, připravíte dušené zelí. Husokachna pokmínovaná, osolená a na másle se vám pomalu peče. Při to stihnete i další aktivity, vyluxovat, umýt koupelnu. „Úžasné odpoledne!“

 Výsledkem je však božská mana v podobě pečené husokachny, houskového knedlíku, zelí, přesně vychlazeného piva.

Je večer, domaluji dřevěnou kočku, už piji jen vodu (no nic moc, ale je bez kalorií a těch bylo dnes poměrně dost). A všemožnými chuťovými zážitky den se chýlí ke konci…..