Je nutné mít vzpomínky

 

 Jak jsem se zmínila, jsem univerzální uklízečka - likvidátorka. Avšak moje posedlost předky a historií, mi nedovolila strhnout silo, které postavil můj dědeček s pradědečkem, a to i přes odpor některých příbuzných.

A tak jsem s jedním z bratranců, kteří byli při mně, stáli před silem a vzpomínali na tovární komín, na který jsme jako děti lezly a na příběh, který nám vyprávěl dědeček.

Vzpomněla jsem si, že kdysi jsem ho napsala, tehdy na blog.cz.pod názvem "Udělali bychom to znovu" a řekla si, že bych ho mohla zveřejnit pro vzpomínku.

Toto je tedy příběh dětství nejen mého.  

Má milá Paměti,

dnes jsem při běhu vzpomínala na to, jak nebýt mé zvědavosti, o kolik zážitků v různém období svého života bych přišla a o kolik zážitků bych hlavně připravila mé drahé rodiče i s příbuznými.

Ale pojďme opět nasednout do pomyslného stroje času a vraťme se do minulosti.

Je po válce.

Můj otec, co by dítě, si užívá svá dětská dobrodružství a se zvědavostí sobě vlastní prozkoumává, co se dá. Hlavně zakázaná místa.

V objektu, kde žije naše rodina, byla kdysi cihelna, jeden z mých předků však kupoval už jen spáleniště, na kterém vybudoval malý podnik, ke kterému patřila i hospodářská usedlost. Ze staré cihelny zbyl jen komín, pár budov a podzemí. Místa, která nemohou nechat dětskou představivost v klidu.

Hlavní roli v našem příběhu hraje právě ten starý komín cihelny.

Jednou otec a jeho kamarádi seděli pod komínem a tak " po klukovsku" se zadívali nahoru směrem k vrcholu komínu.

V tu chvíli jeden z otcových kamarádů povídá: " Můj děda říká, že prej z toho vašeho komína je vidět až do města, ale táta říkal, že prej je to blbost, protože tam stejně nikdo nevyleze!"

Ta slova, to byla výzva! Vždyť co může být jednoduššího než vylézt na komín a zjistit to!

Otec jako správný "frajer" povídá: " Tak tam vylezem a zjistíme to!"

Na počátku byli hrdinové všichni. Ale vylézt na 23m vysoký komín…?! V polovině lezl už jen otec. Musel! Není srab!

Jeho úsilí bylo korunováno. Dosáhl vršku komínu, chytil se za hromosvod a posadil se. V tu chvíli šla kolem jeho matka, má babička.

" Dobrý den, maminko!" halekal synek na svou matku. Ta zprvu nevěděla, odkud na ni volá, ale když jí kamarádi směrem nahoru ukázali, kde chlapec je, v momentě to s ní seklo. Kluci úprkem běželi pro mého dědečka: " Pane továrníku, s milostpaní to seklo, asi je po ní!".

V dědovi by se krve nedořezal, běžel i dělníky za dětmi k babičce. Ta už naštěstí přicházela k sobě a třesoucí se rukou ukazovala nahoru. Můj otec, když viděl, co se děje dole, ani nedutal, věděl, že je zle.

" Ty syčáku, okamžitě slez dolů, počkej, až se mi dostaneš do ruky! Já ti zvalchuju prd*l, že si tejden nesedneš!"

"Ne, ne, ne!" ozvalo se seshora, "neslezu! Až mi slíbíš, že mi nenařežeš."

Asi po hodině výhružek a smlouvání, se ozvala babička: " Tak mu to proboha slib, dyť tady děláme jen všem divadlo, to zas budou mít všichni o čem mluvit!".

" Tak dobrá! Nic se ti nestane! Koukej mazat dolů, už kvůli tvé nebohé matce, syčáku!"

A tak tedy otec slezl. Dědeček s dělníky rychle odešel, měl oprávněnou obavu, že by se neovládl a porušil slib. Kluci otce opěvovali a babička byla šťastná, že se jejímu miláčkovi nic nestalo.

O pár desetiletí později.

Na cihelně se vyměnily generace, otec dospěl, narodily se mu vlastní děti, a jestli jsme my jako děti něco milovaly, tak vyprávění našeho dědečka. Příhoda s komínem, patřila k těm oblíbeným. Hlavně proto, že jinak ji vyprávěl dědeček a jinak otec.

Komín stále stojící byl pro nás magnetem. Byla jen otázka času, kdy nás zvědavost přemůže.

A tak jsme jednou seděli pod komínem a bavili se o tom, jaké je to tam nahoře. Samozřejmě jsme si hráli na to, že vylézt na komín je "brnkačka" a popichovali se, kdo na to má a kdo ne. Jako holka jsem se nemohla nechat zahanbit před bratrancem a řekla: "Tcs, tam klidně vylezu!" A lezla jsem.

Bohužel, moje užalovaná sestra okamžitě běžela za mou matkou a všechno "zatepla vyslepičila".

A tak…jako by se "ta historie" opakovala.

Byla jsem asi v polovině, když matka doběhla pod komín a podívala se nahoru, v mžiku se skácela jako podťatá. Děti začaly vřískat a tím přivolaly zbytek příbuzných. Babička s tetou se snažily vzkřísit matku, okolo komínu pobíhal můj otec a řval na mě, ať okamžitě slezu a že něco uvidím, až se mu dostanu do ruky. Strýc ho uklidňoval. Dědeček stál opodál a zajíkal se smíchy, což vytočilo babičku a místo starosti o mou matku obrátila svou pozornost na něho. Do bodu nepříčetnosti ji pak dostalo jeho oblíbené " keine Panik auf Titanik!" Ječela na něj, že asi nemá všech pět pohromadě, když se v takou chvíli může smát (naštěstí tu nebyla sestra babičky, protože to… to by byla teprve panika) Do toho začali výt psi, protože z vesnice byl slyšet umíráček (Naši psi vždy když slyší sirénu nebo zvonění, vzorně sedí a vyjí…. a vyjí do taktu a hlasitě). Děti pobíhaly, výskaly a měly radost, že se něco dělo. Zkrátka situace, kdy oceníte, že žijete na samotě, protože vše zůstane v rodině a nemusíte řešit žádné sousedy.

Váhám, co mám dělat.

"Ne, ne, ne! Slezu, až slíbíš, že mi nenařežeš!" vyhrknu, protože si vzpomenu na příběh, který dobře znám. A vzpomněl si i otec, a nejen on. Ovzduší plné napětí se uvolňuje, lezu dolů. " Tys nám dala!"

Sedáme si v zahradě ke stolu, chlapi otvírají pití, ženy přináší jídlo, děti nepřestávají pobíhat, výskat a radovat se, že se něco děje. Naštěstí psi nevyjí a pobíhají a pletou se mezi lidmi.

Vše, jak má být…. Pohoda.

"Táto, ale že to bylo skvělý, škoda že jsem nevylezla až nahoru!"

"Bylo, vylezl bych tam znovu, ten pocit… to jen tak nezažiješ," usmál se.

Co říci závěrem? Je fajn, že máme na co vzpomínat.

S pozdravem.

Cihelna

 

silo (fotku komínu ještě najdu)