Směšná nostalgie fotbalové matky.

 

Dnes ráno 8.20

„A máte všechno, na nic jste nezapomněli, máte sebou dost teplého prádla a teplé ponožky, nezapomeňte se  co nejdříve převléknout do suchého, ať neprochladnete. Ty, dej dozor na Staršího, ať se chová přiměřeně a ty, na Mladšího, dejte na sebe pozor a nezapomeňte, že jste bratři a že hodně lidí zná tátu, neudělejte ostudu, nebo to pak budu za vás poslouchat, vy budete u těch svých šamzoletek a já?! Co já? Proč to mám poslouchat?! Peníze máte? Nezapomněli jste si kartáček na zuby? A jeďte opatrně!

Sto devadesát centimetrů Mladšího se sehne, dá mi pusu na čelo. Starší už sedí v autě. Mladší si sedá k němu…Dívám se na ně, jak sedí vedle sebe, ležérně uvelebeni se usmívají a Mladší říká: „Proboha, nejsme děti…. Všechno je v pořádku, jdi domů.“

„Nebo nastydneš!“ s potutelným úsměvem se přidává Starší.

Cítím se odstrčena, ale nedám se: „A táta říkal, že se máte hlásit, nezapomeňte mu napsat! A kopačky máte?!“

Chlapci se na sebe podívají, ani snad nechci vědět, co si myslí. Mě je to ale jedno, jsem jejich matka. A tak se dívám za odjíždějícím autem a nostalgicky vzpomínám na dobu, kdy se mě chlapečkové drželi pevně za ruce.

V domě

„Dáš si kafe?“

„Hm“

„Co je, rozloučili se, odjeli na fotbal a budou s týmem celý víkend, tak to má být!“

„Ale….“

„Ale všechno má svůj přirozený vývoj, a to je v pořádku, už jsou dospělí….“

Proč musí mít ten chlap zase pravdu…

„Kam si mi dala, prosím tě, tu mikinu, chci si ji vzít odpoledne na trénink! ´“

Hurrá! Zůstal mi alespoň jeden! 😊