Představte si...

 

Představte si krásné nedělní dopoledne. Takové, kdy víte, že nic nemusíte, jenom můžete. Můžete se ráno jen tak probrat, lehce posnídat, skutečně jen lehce, obléknout se a jít si zaběhat, aniž byste se trápili tím, že musíte uvařit, protože jste se prostě rozhodli, že vařit nebudete. Koneckonců vůbec totiž netušíte, co vás během vašeho pobíhání po krásném českém venkově potká.

Tak tedy, je krásné nedělní dopoledne, slunce ještě neuhodilo ve své plné síle, a vy cítíte, že dneska byste mohli běžet, jak se říká jako srna brna, protože vám to vaše srdce- ta jedinečná pumpa vašeho života umožní prožít.

Nasadíte tempo, při kterém si stačíte i sdělit zážitky s uplynulého týdne, ale po pár metrech zjistíte, že to nemůžete „udýchat“, a tak zmlknete a jen se kocháte.

Ale nic není dokonalé. Vybíháte kopeček, srdce vám pumpuje o stošet, když se proti vám vyřítí traktor.

„ Prosím tě, raději zastav, to je Jalovec, to je hroznej vůl, ten nikdy neví, kudy jede, tomu je úplně jedno, jestli jede po cestě  nebo škarpou.“ varuju sestru a ta poslušně zastavuje a sleduje vozidlo.

„ Máš pravdu, ten vůbec neví, kde jede?! podivuje se sestra a kroutí hlavou. Řidič kolem nás prosviští v traktoru, aniž by zjistil, že vůbec někoho potkal.

„ Buď ráda, že jsme nepotkaly Snipera, ten by nás sestřelil a ještě přejel.“

„ Koho?“

„No Snipera, ty nevíš, komu říkají Sniper? Mladýmu Plátkovi.“

„ Ten ale prej fakt  nevidí?!.“

„To mu vůbec nevadí. Naštěstí prý nejezdí po hlavní, aby ho nechytli a v lese, aby to nenabořil do stromů. Smůlu máš, jen když se řítí proti tobě po polňačce, ty nevíš, že je to ten magor a nezdrhneš do bezpečného místa. Ale dnes bude vyspávat, včera na hřišti něco slavili až do rána. Teta volala ráno máti, že prej tam byl bordel asi do čtyř do rána a že si bude stěžovat starostovi.“

„ Hm.. ve vsi je jen málo lidí, na které si ještě nestěžovala, že si někdo nestěžuje na ní babu jedovatou.“

 A tak běžíme dál, mezi poli, člověk se kochá krásou krajiny, klid, slunce svítí, prostě zemský ráj to na pohled.

„Podívej se kdo to je? No, ten ji má jak z praku. Vždyť se neudrží na nohách!?“

„Myslíš na kole, to je fakt k naštvání, když nepotkáš nablblé páníčky s volně pobíhajícími psy, ječícími, že on nic nedělá, přitom máš psa pomalu v noze, tak se zas vyhýbáš vožralům.“

Postava nás míjí s nepřítomným pohledem, plně se soustředící na řízení kola.

„Ahoj Fanyne,“ zdravíme opilce, ve kterém jsme poznaly muže vzdálené sestřenice.

To byla chyba. Alkoholem zmoženého Fanina jsme vytrhly ze soustředění se na jízdu, takže  s sebou okamžitě i s kolem praštil do škarpy.

„Jestli se mu něco stalo,“ kroutím už otráveně očima a vracíme se k němu. To už Fanyn  neví o světě a chrápe ve stínu pod stromem.

Usoudíme, že ho raději probereme a zjistíme, zda mu něco není.

„Jéé, andělé, jsem v nebi,“ s přihlouplým úsměvem pronáší Fanyn (asi reakce na moje světlé vlasy a ségřin bílý ohoz).

„Fanyne, jdi do prd*le, jaký nebe, si vožralej jak prase, je ti něco!?“ vztekle na něj ječím ( navíc, já a anděl, tak to mi v mém věku nemůže říct snad nikdo ani v delíriu)

  Sestra mezitím konstatuje, že mu nic není a co s ním?

„Mám číslo na Hedu, ta si s ním poradí.“ ( Heda, naše vzdálená sestřenice a manželka Fanyna. Dobrosrdečná osoba, rozměrů metrosmdesát velké statné koulařky, se zálibou opravování čehokoliv a moderních technologiích, oblíbená barva černá, teď oblíbená věc- čtyřkolka).

„ Čau, se děje?“

„Čau Hedo, celkem nic, ale při běhu jsme natrefily na Fanyna, je vožralej jak prase, spí tady pod stromem.“

„Zadej polohu, jedu.“

„Podle hlasu, myslím, že se má Fanym na co těšit.“ Významně s malou dávkou jízlivosti a pomstichtivosti poznamenávám směrem k sestře. Ta se stejným výrazem pokyvuje.

Chtěla jsem už běžet dál, ale sestra rozhodla, že by bylo lepší alespoň vidět Hedu na dohled a mít jistotu, že si Fanyna přebrala. A skutečně do deseti minut se nám naskytl jedinečný obraz: byl vidět prach nad cestou a z něho se vynořila Heda v celé své mohutnosti a jak jinak v černých hadrech.

„Běžíme, sice bychom se teď pobavily, ale rozhodně nehodlám ztrácet čas nakládáním vožraly. Ona nám zavolá, kdyby něco.“

„Máš pravdu,  jak ji vidím v těch hadrech a těch vlasech, ta až Fanyna probere nebo spíš profackuje, bude si myslet, že je nejmíň v pekle…“

Škodolibě se usmíváme, rozvíjíme teorie o Hedě a Fanynovi, běžíme dál a je nám fajn…Ó venkove, venkove, krásný a jediný domove….