Malý Stav - dětské sny a touhy

 

Dětské sny a touhy, někdy úsměvné, jindy vážné, některé nesplnitelné, anebo přicházející až když pro uzraje čas.

Jako malá jsem měla možnost strávit část zimy v Krkonoších. Hory jsou tak pro mě místem, kdy i krátký pobyt v nich mi dodá energii pomalu na celý rok, jako by část mého já byla s nimi neoddělitelně spjatá. 

V jídelně chaty mě přímo hypnotizovaly dvě černobílé fotografie. Byly to záběry z „Cesty československo-polského přátelství“, která vedla po vrcholcích hor, a místy protínala hranici obou států. Pohled z Vysokého kola na Sněžné jámy a pohled na Malý Stav. Dvě fotografie, na které jsem skutečně dokázala zírat dlouhé minuty a snila o tom, že jednou obě místa navštívím.

A tak letos jsem byla odměněna, splnila jsem si svůj dětský sen, svou touhu navštívit Malý stav.

Již loni jsme podnikly jinou cestu za splněným snem, jedna z nás toužila navštívit Luční boudu. Počasí bylo přívětivé a my zvolily cestu po hřebenech, jako by to měla být generálka, jestli vše fyzicky zvládneme. Tehdy jsme Malý a Velký stav uviděly shora. V té chvíli jsem věděla, že pokud mi bude dopřáno, příští rok se musíme vrátit, a to přímo k Malému stavu.

Přípravy na letošní výpravu jsme nepodcenily (díky znalostem z branné výchovy na základce 😊 v kombinaci s navigací, předpovědí počasí atd). Dokonce jsme usoudily, že i když je to proti našemu přesvědčení používat autobus v horách, tak jediný způsob, jak ušetřit síly a čas, je nechat se na Špindlerovku vyvézt busem.

No, už to byl zážitek. Na zastávku jsme dorazily s předstihem, abychom nezmeškaly bus. Jel načas, ale k našemu překvapení byl přeplněný, takže ani nezastavil a rázem se zdál být časový harmonogram  v dolní části zad.

Ale asi jsme měly mít náš den.

Jak se tak zlostně díváme na zadek autobusu, sjíždí se shora taxi. Brzdy.

„Vemu vás nahoru za stejnou cenu jako autobus.“ Ozvalo se z okénka.

„Berem!“  vyhřikly jsme rychle, a s námi ještě partička čtyř.

Autobus na Špindlerovku jede cca 25 minut.

My byli nahoře za 10 minut i bus jsme stačili předjet (v zatáčce). Jen při pohledu na tachometr 110km/hod, a vidině, že se netrefíme na můstek, mě napadlo: „ To je zato, že jsme nešly pěšky“.  Sestra si dokonce myslela, že není možné, aby zabrzdil na parkovišti a že nárazníkem bude samotná Špindlerova bouda, pokud nesjedeme do Polska. Naštěstí bodrý řidič - horal, své řemeslo znal, my nadšeně vystoupily, poděkovaly, zaplatily a rozloučily se.        

S konstatováním, že dávku adrenalinu máme za sebou, jsme se měly se smíchem o čem bavit, neboť pak už nás čekala jen několikakilometrová cesta směr Malý Stav, po kamenech, kamenech a kamenech, kterou jsme našlapanou už z loňska až k sestup do po Polska, do kterého se nám naskytl jedinečný pohled. Jeden by řekl, Polsko de facto Slezsko, jako na dlani.     

 Pohled na Malý Šišák      

 

Polední kameny a pohled do Polska

                                     

Sestup do polské části Krkonoš      

                             Na značkách je i za jak dlouho dojdete na místo

Skutečnost překonala představy. Opět jsem mohla zažít pocit, kdy každým nádechem, každou částí vašeho těla vám Příroda plní tělo a mysl silou, která pulzuje celým vaším bytím a vy si přejete jen jedno, přejete si, aby ten pocit neskončil.

      

Mezi stromy je vidět Velký Stav,  ke kterému je přístup zakázán, úchvatný pohled se mi naskytl loni se shora.

Malý Stav       

                                                  

Malý Stav a Samotnica, která též z výšky vypadá větší

   

Sněžka a Strzecha Akademicka (bouda)

      

Cesta na českou stranu, pevná, ale nic moc na nohy      

              

Horské pláně,  kdo by řekl, že je víc jak 1300n.m.

Konečně ve vlasti :) V pozadí majestátně Sněžka

Luční bouda - vidina dobrého jídla a piva, nezklamala stejně jako loni tj. gulášek, kuře, pivo...  

Rennerova bouda, na historii se nemá zapomínat

Podařilo se mi něco neskutečného, byla jsem odměněna nádhernými scenériemi Krkonoš z polské strany. Ale protože každá mince má dvě strany, byla jsem též odměněna i tím, že sestup do Špindlerova Mlýna Starou Bucharovu cestu po úbočí Kozích hřbetů by byl bez nádherného pohledu do údolí Dlouhého dolu tak trochu po více než 20 kilometrech očistcem s pohledem do ráje.                     

Cesta starého Buchara nám dala zabrat ( mylně jsme si myslely, že ji Buchar vybudoval a  proklínaly ho, ale je nazvána na jeho počest jako jednoho ze zakladatelů  turistiky a lyžování v Krkonoších

 

                                          A jak píše Tjustjoch, na foto by měl být holub, zde na Bucharově cestě je  jeden, kdo ví, zda odpočívá, či je zmaten, kde že se to ocitl.....