Pocit uvolnění

Jako každý rok, nástup jara pro mě přináší zrychlení životního tempa. Letos však jako kdyby můj pracovní rytmus zapomněl, že z mírného poklusu se přechází v cval, poté teprve přijde běh a možná na konci bude nějaký ten sprint. Takové zrychlení na pohodu. Letos se můj pohodový poklus změnil hned na sprint nebo spíš rychlý běh se zátěží, takže jsem si připadala jako upocený hovnivál, pachtící se s neustále narůstající prací v podobě poměrně velké koule. Bohužel s tím rozdílem, že ten v přírodě nikam nemusí spěchat.

Moje jarní slovní zásoba obsahuje nejvíce tato slova, zařiď, vyřiď, nařiď, zkontroluj, objednej, dojednej, vyjednej, sjednej, pošlete, zašlete, oprav, připrav, doprav, nezapomeň, připomeň, vzpomeň si, zatelefonuj, zapiš, vypiš, napiš, dopiš, přepiš, nakup, dokup, vykup, prodej, doprodej, dojeď, vyjeď, přijeď, vypěstuj, dopěstuj, vyčkej, počkej, domluv, přemluv, vymluv, domysli, vymysli, usmívej se, i když si myslíš něco o zadnici, nebuď nepříjemná, jen v krajním případě, nezapomeň, že máš rodinu!

Znamená to, že i když si večer sednete nebo svalíte do křesla, stejně se vám v hlavě honí, co jste nestihli a co je nutné druhý den nejdřív udělat. Těšíte se na konec jara, kdy snad přijde volnějších dnů.

„Mami, odvez mě prosím do města, kámoš nemá rodiče doma, přespím u něj.“

„Ok, kdy chceš jet, upravím si program.“

„ Tak kolem šestý.“

„To by šlo.“

Silnice vede částečně lesem, je nová, rovná, taková ta na kochání se přírodou nebo prostě zrychlit.

Závory, tak to je krása, šest aut před námi. Závory se zvedají, začíná rovinka, proboha, výletní jezdec, první auto jede ani ne „šede“ po silnici rovné jako stůl.

„Jeď!“ slyším zavelení vedle sebe, na nic nečekám, dávám blinkr a šlapu na plyn. Napojím se na předjíždějící auto před sebou.

„Jeď!“ ozve se znovu.

„Nevidím tam!“

„Já jo, šlápni na to, je to v poho, ten před tebou je rychlejší.“

Přidávám znovu plyn a na jeden zátah předjíždím zbylá auta.

Vychutnávám si zbytek rovinky. Přijíždím na stopku, zastavím, podívám se na synka.

„Dobrý co, celá záříš!“

„Neskutečný, tolik aut jsem najednou nikdy nepředjela.“ Usmívám se jako zastydlá puberťačka, srdce mi tluče a mám skvělý pocit uvolnění, jako kdyby všechno ze mě spadlo.

„Otci to asi vyprávět nebudeš?“ směje se syn.

„Tak to si piš, že ne, myslím že by chtěl abych šla dobrovolně odevzdat papíry. A měl by pravdu, jednala jsem velmi, ale velmi nezodpovědně! Mohlo se stát cokoliv.“

„Ale prosím tě, nikdy bych ti neřekl, že máš jet, kdybych si nebyl jist.“

„Tak to ji mě uklidnil, ale ten pocit, ten pocit…..“ usmívám se. A je mi uvolněně fajn, cítím, jak se mi do těla vlévá síla a energie.