Takový všední den

SMS dopoledne: Ahoj, změnili mi trénink, musím tam být už 15.15, můžeš mě, prosím tě, hodit, jinak nestíhám.

Protáčím oči, hroutí se mi program, ruším a přehazuji jednání, navíc večer mám lístky do divadla. Jediné, co odmítám rušit, je kosmetika. Na tu prostě musím!

Po kosmetice vyzvedávám synka, odjíždíme domů pro věci a s směr Praha.

Jsem na čekané, dojdu do Kaufu a otvírám notebook. Konečně klid, dívám se na téma týdne.

Díky klidu a tomu, že si vypínám telefon,napadá mě o čem psát.

Z auta pozoruji pohyb a napadá mě, že…..

…..jako Češi máme na rozdíl od některých jiných národů to štěstí, že ani netušíme v jakém klidném zákoutí si žijeme, jaké štěstí máme, že jen přihlížíme všem těm civilizačním zvěrstvům a přírodním pohromám, nad kterými zůstává zdravý rozum stát. A přesto je v této zemi pořád víc než dost lidí, kteří, i když jim osud nepostavil do cesty žádnou tvrdou zkoušku, jež by je srazila na kolena, někdy až velmi brzo rezignují na své životní zážitky, vzdávají se jich, netouží po nich a jen odevzdaně stárnou a zbytečně propásnou už i tak krátký čas vyměřený každému z nás.

Jednou mi kdosi řekl, že zážitek nemusí být pozitivní, hlavně že je intenzivní. A opravdu, jsou zážitky, o které nikdo z nás nestojí, vymazal by je z paměti. Ačkoliv navzdory všemu špatnému i dobrému ve finále jsou všechny naše zážitky a vzpomínky součástí příběhu, ve kterém jsme často velmi krutým způsobem ničícím naši duši nuceni odrazit se ode dna, najít sílu a odhodlání (někdy i povinnost k našim nejbližším), roztáhnout pomyslná křídla, mávat s nimi tak dlouho, dokud se nevzneseme. Alespoň trochu. Bývá to těžké, někdy naše mysl umdlévá, ale pokud jsme zdraví jedinci s nepatogenními stavy, má být pro nás sdělení, že život je jedinečný dar celoživotním závazkem.

Když si vzpomenu, kolikrát mě prozřetelnost nechala padat dolů, a kolikrát se mi vysmívala, ať jsem ráda, že tohle není ještě to úplné dno. Jak mi ta zkušenost stačila, abych se zbytkem duševní i fyzické síly ztěžka vstala a říkala si " sedmkrát upadneš, osmkrát vstaneš!" Život mám jen jeden a nevzdám se ho, navíc mám pro koho žít! Proto pomalu roztahuji křídla a stoupám tam, kde je krásné létat, a to v oblacích, pozorovat naši krásnou zem a snést se dolů jen, když je třeba nebo se nám prostě jen tak chce.

Proto přeji všem dobrým lidem, aby mohli létat v oblacích většinu svého života. A jen občas, někdy slétli pod obláček, aby nezapomněli, jak si létání v oblacích vážit v každém čase svého bytí.

Tečka.

Přichází synek, můžeme odjet domů, doufám, že na kruhákách nebude fronta, je 17.45, představení začíná v 19.00.

Konečně doma, rychle se převlékám, jsem unavená, nic nevymýšlím, beru si kalhoty a sako.

Nasedám do auta, kamarádky ironicky procedí, jdeš přímo z jednání? Smích. Jsem unavená, nekomentuji to.

Sedím v divadle, představení Mužem i s mužem začíná, diváci se baví. Jsem unavená, sleduji děj, představení, tak trochu z mého pohledu realistická "bitter funny story". Ptám se sama sebe, jestli to diváci také tak cítí.

21.30 konečně doma. V myšlenkách se vracím k tomu, jak je důležité dostat se na křídlech do oblak.