Slavnosti sněženek žijí (Ze zápisků běžkyně s pěti křížky)

Konečně v běžeckém, konečně si  vyrážím se sestrou zaběhat.

„Tak kudy a kam dnes? A hlavně kolik?“

„No, podle toho, kolik máme času.“

„Asi tak „hoďku.“

„Hm, tak co běžet k vesnici. pak po dálnici a zadem zpět.“

Dálnice není nic jiného,než kdysi rozhodnutí soudruha předsedy JZD o tom, proč jezdit po staré cestě, když on zbuduje mezi poli rovnou cestu. Dnes je to jen tankodrom, pro traktory a znehodnocení pozemků, ale naštěstí se tu dá běžet a pokud potkáte řidiče, který má pravděpodobně tu úchylku, že si buď chce dobrovolně urazit kolo  nebo chce kličkovat mezi dírami, což je zbytečné úsilí, protože se stejně do každé páté trefí, nevadí vám to, neboť řidič téměř nejede, max „na jedničku“.

Rozbíháme se a já nadávám na ten zatracený vítr, a už abychom byly na dálnici. Vbíháme na dálnici a v dálce cosi bliká.

„ To snad není možný, prosím tě, kdo tady může co převážet, ještě nadměrnýho?!“

A běžíme dál.

„ No to snad není možný!“ začínáme se smát a hlavně kynout rukou k pozdravu.

Proti nám jede se svým vozem a s blikačkou na střeše sám velký náčelník hasičského spolku a zároveň starosta obce, je asi spokojen, protože zdraví s nadšením. Za ním jede traktor s valníkem. V traktoru kromě řidiče na nás mávají ještě další dva a na valníku stojí opřeno asi deset dalších členů spolku a hrdě se opírají o budoucí máj, která za veselí a přítomnosti velké části obce bude vztyčena na návsi, Samozřejmě samí chlapi. Smějí se halekají na nás a zdraví. My kyneme rukou a zdravíme také. Tím ale konvoj nekončí.V závěsu za traktorem jede další vozidlo, na jehož korbě jsou další členové spolku a převážejí majky pro svobodné dívky. Opět stejný zdravící ceremoniář. Teprve za nimi jedou konečně auta s dalšími členy a jejich dětmi. Opět  všichni  máváme a zdravíme se.

Naštěstí oni jedou na jednu a mi běžíme na druhou stranu.

„ Tak tady chybí je to zastřelený divoký prase!“ smějeme se a zpíváme si melodii ze známého filmu.

Měníme směr a vracíme se domů. Vtom se lekneme a zaječíme. No…bylo by zajímavé vědět, kdo se lekl víc, jestli ten zajíc, nebo my.

Mou milou sestru napadá její odvěká otázka:

„ Co bys dělala, kdyby to bylo divoké prase?!“

Tentokrát jsem na odpověď připravená.

„Slušně bych pozdravila a běžela bych dál.“ (Kdo by řekl, že brzy využiji tvůj komentář, Modroočko. Ještě jednou díky.)

Smějeme se, zbytek dojdeme, zážitků bylo dost.

Je ale uspokojivé vědět, že v tomto už tak nepochopitelném světě, pořád ještě existují zvyky, které lidi dodržují už po staletí.