Pátek, bratranec a králík

Konečně pátek. Sedím u stolu, nohy na židli, dívám se z okna na jezero. Telefon. Otráveně ho beru do ruky, dívám se, kdo volá.

„Nazdar, bratranče. Mám se těšit nebo děsit?“

„Nazdar, prosím tě, co je to za otázku? Jsi doma?“

„Kde bych asi byla?!“

„Tak za chvíli jsem u tebe, zavři ty vaše bestie.“

„Takže děsit. A myslíš psy nebo ta dvounohá maskulina?“ (Pokus být vtipná. Mám v živé paměti, jak se bratranec s mužem naposled „ožrali jak prasata“ a vyprovázeli se. Ve dvě hodiny ráno jsme si s tetou volali, kde jsou, jestli už došel jeden a vrátil se druhý).

Jdu ven, a než zavřu psy, troubení.

„Zabíjím králíky, tak jsem ti jednoho přivez,“ usmívá se pan doktor a vášnivý nimrod.

|Jsou na mě mdloby. Vidina toho, že moje další činnost bude stahování králíka….. asi to bylo na mně vidět.

„A  staženýho. Chlapci potřebují kvalitní maso.“

„ Tak kvalitní maso, říkáš?“ V hlavě mi šrotuje, co za tím bude. Většinou zvíře jen zabije nebo zastřelí, a protože doma to u nich nikdo nejí a ví, že tady ano, ani to nestahuje.

„No něco malého bych potřeboval, přijede mi kolega, Němec, mám pro něj pozornost, potřebuju přeložit pár vět.“

„Proč neřekneš sestře?“ rýpnu si.

Jeho výraz napovídá, jaký má právě vztah se sestrou.

„OK, přeložím to, ale v létě mi přijedou známí, starý pán má rád králíka, takže jednoho pěkného.“

„Jako by se stalo.“

Než stačím cokoli říci, je pryč, v jedné ruce mám tašku s králíkem v druhé překlad. To je kšeft.

Zároveň se mi už sbíhají sliny. Vidím to v těch nejkrásnějších barvách.

Večer si uvařím brambory na knedlíky, ráno dojedu pro bůček. Akce začne v 10.30.

Výsledkem bude pečený králík s bůčkem, sosu dostatek v přiměřené konzistenci,  bramborový knedlík, kdo bude chtít, může si vybrat zadělávané domácí zelí nebo špenát.  K pití: pivo, voda.

Těch pár německých vět…. není to ve finále zas tak špatný obchod.