3. část- Všichni jsme jednou postaveni před bod zlomu

Nikdy by mě nenapadlo, že třicet let po tzv. sametové revoluci, budu muset sklopit uši před bývalými straníky stojícími v čele fotbalového klubu.

Vždy jsme tvrdila, že to, že komunistická strana nebyla postavená mimo zákon se nám vymstí, protože morálně pokřivené normy, tímto nebyly prohlášeny za nepřijatelné a stanou se společenskou normou i pro další generaci a pro ty, kteří ve straně nikdy nebyli.

Nikdy jsem si nemyslela, že se  můj syn bude mít tak brzo zkušenost s tím, jak sám řekl: „ Vím, jaké sv*n*, jsou některý lidi ,co znám, ale je to poprvé, co sem zjistil, že dospělí jsou ještě větší a hlavně zákeřnější.“

Opět jsem se přesvědčila, že věta, když dobří mlčí, zlo vítězí, není často pravda, protože ani já, ani manžel a další, jsme nemlčeli, snažili jsme se, ale díky fotbalové přestupové legislativě, zlo v této bitvě zvítězilo.

Snad se naplní známé, že prohraná bitva, není prohraná válka.

Jsme v bodu zlomu, jsme připraveni skočit. Tím skokem je schůzka se sportovním manažerem jiného klubu. Přestupový termín končí březnem.

 V noci mám zmatené sny, nemohu spát, čekám nějakou zarážející zprávu.

Jsme překvapeni příjemným a zároveň profesionálním přístupem manažera, něco takového se v klubu, ve kterém hraje syn, neděje. Vyměníme si pár informací. Jednou z nich je i to, co je možné udělat, aby syn mohl alespoň trénovat jinde, když už by nevyšel přestup.

 A přichází zarážející zpráva. K trénování v jiném klubu musí dát souhlas mateřský klub.  Schůzka končí tím, že si další den zavoláme.

Z jednání nemám žádný pocit, nejsem ani nadšená, ani zklamaná, a to v mém případě není dobře.

Tuším, že přijde „jobovka“.

Další den po poledni jedu pro syna do školy, nasedám do auta a …..a telefon. Manžel.

„Ahoj“

„Ahoj, tak se posaď. Syna, trénovat jinam nepustí, na přestup to ani nemá cenu se o tom bavit. Prý předseda vyhlašuje válku klubu, kam by syn chtěl jít. (Směšně trapné)Tak mu můžeš o všem poreferovat. Manažer, se kterým jsme jednali, nám doporučuje, abychom stáhli uši, protože nejdůležitější je, aby syn trénoval.  přechod na školu by nic neřešil, až by dostudoval, byl by zase členem starého klubu. Nejlepší bude počkat na červen. Poprvé co se pohybuji ve fotbale, jsem bezradný.“

Nevěřím svým uším.

„Co zavolat právníkovi?“

„Zkusím to“

Cítím se nepopsatelně, mé pocity mohou asi nejlépe pochopit ti, co zažili, minulý režim a měli potíže, dostat se třeba na školu, kam chtěli. Cítím se poraženě, potupeně, bezmocně a prázdně.

Celou situaci vysvětluji synovi, vidím, jak je z toho špatný ani bych se nedivila, kdyby chtěl skončit s fotbalem.  Doma se zavře do pokoje, nemá hlad, nic nechce.

Večer s manželem probíráme znovu celou situaci. I  právník si myslí, že nejjednodušší je spolknou hořkou pilulku, chodit na tréninky a vyřešit to v červnu podle legislativy.

Ptáme se syna. Nechceme nic proti jeho rozhodnutí a už vůbec nechceme, aby se tím nějak zatěžoval, hlavně že je zdravý, chodí do školy, ať se rozhodne.

„Psali mi kluci. Ať se na ty ******, vykašlu, ať  trénuju.“ Syn se rozhodl, my to s trpkostí přijímáme.

A tak jsme balancovali na zlomovém bodu, abychom nakonec byli při skoku silným poryvem zákeřnosti, osobní zášti a nepřejícnosti  vrženi zpět. Zatím!!!