A už je náš!

 

A je to tady, už je doma, už je náš! Komunita, anebo možná lepší je použít název smečka, se rozrostla o dalšího, tentokrát čtyřnohého člena.

Co to znamená.  Letní kuchyň se i s garáží rázem změní, troufám si říci, v jednu z největších bud v Čechách, do které se s nadšením a povykem různých zvuků psích a lidských nastěhují, všichni psi i lidé na usedlosti žijící. Vítání nového člena se neobejde bez olizování, očuchávání, vrčení, mazlení a především „cenných rad“, např. jak štěně vychovávat, jak se k němu chovat, jakým tónem s ním mluvit, co mu dávat za krmení atd., atd.

V reálu příjezd malého štěněte  vypadá tak, že nálada se odvíjí od toho, jak se zachová nejsilnější pes. U lidí se předpokládá, že štěně přijmou, nehrozí vrčení ani kousanec, spíš nadmíra prvotní přízně. Poslední seznamování vypadalo dost drasticky, a tak všichni dvojnožci byli ve velkém očekávání.  Bomba!!! Pes štěně očuchal, zavrtěl ocasem a odešel, aby se vrátil a my ho za jásotu přesvědčili, jak je úžesný, a že on v žádném případě nepřišel o svou pozici ve smečce, ba naopak.

 S přibývajícím večerem, však zjistíte, že v boudě zůstáváte vy a psi. Hmmm… kdepak jsou ti dobrovolníci na spaní se štěnětem, aby nesmutnilo. Najednou Tvrďáci tvrdí, že si má psík zvykat, že si zapláče a bude to dobré nebo slyšíte jiné výmluvy, o kterých si myslíte: Tak určitě! Co se psů týká, nejsem Tvrďák a stelu si na podlaze „pelech“ v garáži. Štěně se ke mně přitulí a klidně oddychuje.

V jedenáct v noci přihází s polštářem a dekou alfa samec celé smečky, tzn. můj muž a zabírá gauč. Prý abychom se nebáli. A takhle my si tady žijem. 😊