Vánoce, Vánoce přicházejí a advent je pomalu u konce…

 

Vánoce, Vánoce přicházejí, šťastné a veselé…. vyřvávaly jsme a jančily se ségrou každý rok u dědečka za zvuku gramofonové desky shodně pořád dokola.  Je zvláštní, že dříve jsme slovo advent vůbec nepoužívaly. Ani vlastně nevím, kdy jsme ho začaly se sestrou vnímat.

Pro nás ale tato doba byla dobou hojnosti, zabíjaček, honů, odchytu krocana nebo krůt, nakládání všeho možného, pečení, a především shánění stromečku. Ten se u nás tradičně sháněl kolem půlnoci 23. prosince v lese. Shánění stromečků lze i přirovnat k úvodní etudě dramatického kusu se šťastným koncem, hodného dramat Národního divadla, který měl každoročně podobné variace. Podotýkám, že přinesení stromečku z lesa pro otce, to nebyla krádež, neboť tvrdil, že si jen bere to, co nám ty svině bolševický ukradly. 24. ráno pak byl slyšet řev matky, a to poté co viděla TO koště, které jsme s otcem z lesa donesli. Naštěstí byl otec kreativec a naroubováním několika větviček, dokázal z koštěte vytvořit krásný stromek. 

Divadelní kus pokračoval. Mí rodiče žili a pořád žijí, pro sebe, a to v dobrém i špatném. Důkazem byly i ty Vánoce.

Například navzdory vánočním písní, které nabádaly k pokoji, rozjímání a lásce a linuly se domem se každoročně opakovala s mírnými změnami situace při nandávání vánoční špičky či vánočních svíček, kdy otec stojící na židli u stromečku řval na matku, se kterou byl zavřený v obýváku, že ji uškrtí, jestli nepřestane radit, a nás za zavřenými dveřmi nabádal, ať mu doneseme sekeru. My samozřejmě běžely za dědečkem, vylíčily mu, co se děje, babička povytáhla obočí se slovy.... už zase? A vydali jsme se do kůlny pro dotyčný vercajk. A protože jsme nevěděly, jakou sekeru přinést, vzala každá z nás jinou, aby si otec mohl vybrat, která se mu bude hodit. Většinou jsme se ale vrátily a bouře byla zažehnána, matka na živu a s otcem byli jako dvě hrdličky. To byla chvíle, kdy jsme se mohly vytratit opět k dědečkovi a kromě „hitu“ Vánoce, Vánoce přicházejí vyřvávat a jančit i na další, než nastal okamžik výlovu kapra z vany, my se všichni shromáždili v koupelně, kde se otec kapra snažil vylovit opět za „konstruktivních“ rad mé matky…

Závěrem nutno podotknou, že štědrovečerní modlitby jsme se, tak jako večeře, účastnili všichni, spokojeni, plni očekávání, čím koho Ježíšek obdaruje.

Přeji všem též poklidné (i když trochu „vzrůša“ nezaškodí) Vánoce.

 

P.S.

Příspěvek píši asi na pětkrát… nyní jsem v závěru, a chápu otce.  Je to po otázce jednoho ze synků, proč ke krocanovi jsou jen bramborové a houskové knedlíky, proč nejsou i karlovarské!!!!