Špacír ... Špindl tam a zpět a ještě něco na víc

 I když jako dítě, co se týká zimních dovolených, jsem byla odkojena Pecí pod Sněžkou., jako „mladá“ paní, matka a nyní i „zralá" paní“, je mou srdcovou záležitostí Špindlerův Mlýn jak v zimě, tak i létě.

Ach, léto, budiž pochváleno. Po několik let jsme se potulovaly (Já a členky VIP klubu Expedice), po polské straně a odtud obdivovaly Krkonoše. Letos jsme se rozhodly dorazit do našeho tradičního cíle, Luční boudy, po české stezkách.

Trasa byla jasná. Vyjet lanovkou na Pláně a poté se vydat směr Luční bouda. Byla to docela výzva, neboť v té době majitelka Luční měla spory s ochránci, ale prý by měla být restaurace na rezervačku přístupná.

Bože, to byla nostalgie…. Klínovky, pamatuješ, jak jsme se tady jako holky ztratily? Chalupa na rozcestí….vzpomínáš si, jaká to byla kůča, a když bylo hodně sněhu a mlha nedala se najít? 

Mně se teda stará Výrovka líbila víc, byl to takový prohřátý pelech, no, co naděláš… doba si žádá změnu…

A tak jsme stoupaly asi po X letech dál k Památníku obětem hor, abychom jen vzdychly…Luční…

Na Luční jsme dorazily, jak jinak s chutí se pořádně najíst. Za Výrovkou jsme se marně snažily chytnout signál a zarezervovat si místo v restauraci, ale nic.  Ale vida, je tu bufet…. Tak to ne… tady v tomhle chaosu nechceš být…

A restaurace je na kód?  Poďte to zkusit nahoře, tady třeba chytnem signál a buknem to.

Jo… kolik je 12.57 a v jednu mají volno? Holky máme to, dem se najíst.

Musím říci, vůbec to nebylo špatné, žádná narvaná uspěchaná restaurace, ale pohoda a ten krasavec,který tu byl celou dobu s námi…  

Cestu zpět jsme řešily ještě, než jsme se vydaly na túru. Vyhrála trasa, kterou jsme neznaly. Cesta Dlouhým dolem.  Jak shrnout cestu…následovně… Kdo nešel Dlouhým dolem, jako by v Krkonoších nebyl!

Naší základnou byla jak jinak než Bedřiška. Je milé, že si vás obsluha pamatuje, a je ještě milejší, jak se o vás stará, a vůbec… prostě je vám skvěle, a tak to má být.

P.S.

 Byla jsem obohacena vědomosti! Totiž když jedete kolem Jičína, hypnotizuje vás jeden kopec s čímsi na vrcholu, mě nejméně od dětství. A tak jsme vyjely…a …překvapení… na kopci býval kdysi hrad, dnes je tu jen pár ruin, ale ten komín, co vypadá jako komín, není komín, ale triangulační bod, na který byla naše reakce tak trochu ve stylu zastydlé puberty…jako že cóooó??? Teď vím i název Veliš.

Ovšem triagulační bod mám nestačit…, protože z konce byla vidět jiná vyhlídka. Vyhlídka Brada. I sem jsme se drápaly jako drápalky, ale vydrápaly se a stálo to za to.

Na benzině jsme si pak u zmrzliny mohly říci: Holky, tak letos, letos to fakt stálo zato!