Mlčeti- zlato

 Tak trochu v šoku jsem byla, když se mi před očima krouhnutím objevila oprýskaná bílá dodávka, a to  z vedlejší silnice na hlavní. První reakce byla toho kokoptáka protroubit a při předjíždění jasným gestem ukázat, co si myslím. Ale lidská mysl je neskutečně rychlá (když chce).

Tu dodávku znám! No ještě že jsem netroubila, nepředjížděla a prostředníčkem neukazovala….

Před půl rokem

„To je šílený, to jsou pokladi, se z toho zapálim. To sem zvědavá, jak se toho zbavíme.“

„No to nevim, to nás bude stát stejně jako demolice!“

Totiž při demolici stometrové kůlny, kterou nám zanechal Fotřík (ještě žijící), se totiž objevily poklady, které nechcete, abyste vůbec kdy objevili!!!

Uvedu výčet několika zveřejnitelných, při kterých jsem zůstala v němém úleku:

Propan butanová tlaková lahev, sud petroleje, něco jako benzín ve vojenských kanistrech, jakási barva v sudu (vše časový odhad – ukryto během války, nevyzvednuto během studené války, poté….nevím…) takovými věcmi se nechlubíte, to je totiž vaše noční můra!

A to už jenom proto, že tlakové lahvi se říká lidově bomba, což mé matce přišlo asi velmi vtipné, neboť Moje Matka na schůzi zahrádkářů rozšafně vyprávěla, že vůbec nevíme, co s tou bombou a snad že nebouchne. Na to mi volala druhý den kamarádka, že její tchýně přišla s vykulenýma očima, že nám asi bouchne bomba z války a že nevíme kdy. Tak se mě se smíchem ptala, co to vůbec máme.

Mně do smíchu nebylo, na mě šly mrákoty, a hlavně myšlenky na to, jak horda nudících se staříků šíří rychlostí blesku nabobtnávající zaručenou zprávu, kdo nás udá a kdy přijedou polísmeni a kdy z obce.

Šla jsem tedy za matkou, abych ji vysvětlila, co to může být na nepříjemnosti. Její odpověď, že si může dělat a říkat co chce, mě rozžhavila doběla. To jsou chvíle, kdy musíte odejít a říkat si dokola: je to matka, je to matka, je to matka!

„Čús, volala mi babička, žes na mi byla hnusná a že nerozumíš srandě.“

Tak to je zas den, běží mi hlavou.

„No jasně, já nerozumím srandě a tvoje chytrá babička zas nerozumí tomu, co nám tady tvůj vykutálenej, stále ještě žijící dědeček zanechal za sr*čky a vůbec se k nim jako spolumajitel nemá!!!“

 Řvala jsem do telefonu.

„Klid máti, zítra se tam stavím tak s trochu divným člověkem, on sbírá tyhle „starožitnosti“, hlavně se neptej, moc nemluv, pozdrav, usmívej se, poděkuj a zbytek vyřídím.“

„Ok, rozumím, mám pozdravit a neptat se, prostě pán je sběratel.“

„Asi tak.“

Druhý den, jak synek řekl, tak bylo. Pozdravila jsem, nemluvila, usmála se a poděkovala.

„Tak s pánembohem, paninko!“

„Na shledanou,“ polkla jsem. Pozdrav s pánembohem mě trochu znejistil.

Když sběratel odjel, vyběhla jsem na kopec, a modlila se, abych neviděla „rudou záři nad lesem“.  Naštěstí ani druhý den, jsem se nedobrala žádné znepokojivé zprávy, a tak jsem si oddechla, že sběratel se o nově nabyté kousky řádně postaral.

Co napsat závěrem? 

No...dědictví i dary předků bývají všelijaké. Ale při vjezdu na hlavní by se ten blinkr měl dávat :)